Na letošním hokejovém mistrovství světa hned dva hráči české reprezentace spěchali do porodnice a poté hnali rychle zpátky do dějiště šampionátu. O pár týdnů později, o pár kilometrů dál, si podobnou hektiku zažil i hokejbalový reprezentant Martin Špaček. Nespěchal však k porodu, ale ke státnicím.

Snad jen český tým a lidé z vašeho okolí ví, jaký stres jste musel zažívat během letošního šampionátu v Košicích. Mohl byste popsat, co se stalo?

Všechno se to váže k úterku. V ten den jsme měli hrát nejtěžší zápas skupiny se Slovenskem. Ještě před začátkem mistrovství jsem se o tom bavil s trenérem Mašíkem. V podstatě jsem mu musel odkývat, že ty Slováky stihnu, respektive jsem mu to slíbil. Den před tím, tedy v pondělí, jsem odjížděl z dějiště turnaje vlakem z Košic domů. To bylo v den, kdy jsme hráli utkání s Finskem, které jsem tak musel vynechat. Cesta do Kladna trvala asi nějakých 8 hodin. Hned jsem šel spát a druhý den mě čekaly státnice.

Pak jste tedy musel zase rychle spěchat zpátky, že?

Ano, státnice jsem měl v úterý, v 10 hodin ráno. Ve 12:15 mi už letělo letadlo zpátky do Košic. Přítelkyně mě hodila ze státnic rychle na letiště, abych to stihl. Na letišti jsem měl naštěstí díky kamarádce zajištěný nadstandardní servis, abych se nikde nezdržel, a aby mi to neuletělo. I když jsem ze školy odjížděl až po 11. hodině, všechno naštěstí dopadlo dobře a já bez problémů odletěl a státnice jsem také udělal.

Jak jste se po tom všem cítil před utkáním se Slováky?

My jsme do Košic přiletěli někdy po 14 hodině. Shodou okolností se mnou letěla letadlem i Denisa Křížová, hráčka ženské reprezentace. Vracela se zrovna z vyhlášení ankety Zlatá hokejka, kterou ve své kategorii ovládla. Na letišti na nás čekal kustod. Denisu vyhodil na stadionu, protože holky hrály ještě před námi, a já odjel na chvíli do hotelu. Přijel jsem akorát na poradu. Zápas jsme tedy vyhráli 2:1, ale ve výsledku nám to nebylo moc k ničemu.

Je z vás stále cítit zklamání z toho, že jste nakonec ze Slovenska odjeli bez medaile. Jak turnaj z odstupem času tedy hodnotíte?

Porážka od Finů v semifinále bolela. Náš tým šlapal opravdu dobře. Když jsem si v hlavě srovnával celý ten turnaj a porovnával ho s předchozími mistrovstvími v Zugu a v Pardubicích, kde jsem hrál, tak mi ten letošní český výběr přišel z těch všech nejsilnější. Přesto jsem před tím vyhrál 2x bronz a letos nic. Stále si myslím, že jsme v Košicích měli takový tým, že mohl vyhrát i zlato. Byli jsme jediným přemožitelem Slováků, ale ve výsledku nemáme medaili a je to neúspěch.

Porážka od Finů byla překvapením. Finský tým na předchozích šampionátech nebyl mezi úplnou špičkou. Kde se stala chyba?

Ten zápas jsme zkrátka nezvládli. Hrozně jsme to zvorali. Já jsem šel shodou okolností po tom prohraném semifinále ještě na dopingovou kontrolu. Spolu se mnou šel ještě Dalimil Zvonek, takže jsme si spolu ještě prodloužili ten smolný zápas. Během té kontroly jsme se bavili s oběma Finy, kteří byli také testováni. Jeden nám řekl, že hraje hokejovou Mestis (druhá nejvyšší finská liga) a ten druhý působí ve třetí švédské lize. Oba byli v podstatě hokejoví profesionálové a zhruba tak to měli i ostatní hráči Finska.

Byl to první šampionát pod novým koučem. Jak se vám líbila práce pana Mašíka?

Musím určitě vyzdvihnout jeho předzápasovou přípravu. Každého soupeře jsme měli skvěle rozebraného. Před každým zápasem jsme měli videorozbor. I ten Mašíkův výběr jsem už chválil. Bylo v něm ale dvanáct nováčků a to se asi někde musí projevit. Každopádně je to příslib do budoucna, spousta kluků si to osahala a ti mohou být v budoucnu hodně úspěšní. Teď byl na nich ale hodně vidět tlak v důležitých momentech. V zápasech, když jsme museli, tak to nějak nešlo. Byli jsme nervózní, tam byla znát taková ta nováčkovská daň.

Nemyslíte si tedy, že by šla naše úroveň v posledních letech trochu dolů?

Ono to tak může vypadat, už dlouho čekáme na zlaté medaile. Já si ale myslím, že je to spíš o tom, že se začíná vyrovnávat ta špička. Dříve to bylo hlavně o Česku, Slovensku a Kanadě. Teď sami vidíme, že může překvapit Finsko, skvěle hrají Řekové. Bude to asi čím dál tím vyrovnanější.

Na klubové úrovni hrajete už šest sezon za kladenský Alpiq. Jak to vidíte dál? Nepociťujete určitý stereotyp po těch letech?

Hrát za Alpiq je pro mě pořád motivující. Vloni jsem dostal kapitánské céčko, což byl pro mě další posun v kariéře. Obecně mě to tam ale hrozně baví. Jsem rád, že každý rok hrajeme o titul. Nechtěl bych být totiž v týmu, kterému se nedaří a pohybuje se v dolních patrech tabulky, nebo má ambice hrát jen třeba čtvrtfinále. Titul jsme teď ale nějaké čtyři roky neudělali. I proto mám motivaci velkou, abychom ten titul zase po letech urvali. Také se mi na Kladně líbí to, že dáváme prostor mladým klukům. Neříkám, že jsem nějaký velezkušený hráč, ale přeci jen jsem toho v extralize odehrál víc, než nějaký nováček. Trénujeme třikrát týdně a to je další pozitivní věc. Sice to člověka stojí čas, ale pravidelně něco dělá pro svoje tělo.

Takže ani výhledově nemáte důvod k tomu, abyste změnil dres?

Zatím určitě ne. Mám velkou chuť na Kladně stále pokračovat. Pokud bych ji ztratil, asi by bylo potřeba něco změnit. To však určitě není na pořadu dne. Na druhou stranu musím říct, že ta chuť také není stálá. Třeba na konci loňské sezony jsem toho měl už také nad hlavu a těšil se, až ta sezona skončí a já si od toho na chvíli zase odpočinu. Stále ale víc převažují ty pocity, že mě to baví.

Mluvil jste už o škole, o státnicích. Studujete na Univerzitě Karlově žurnalistiku, ke které už jste přičichl na České televizi. Co už máte za sebou?

V České televizi jsem začínal ve druháku na vysoké škole. Přednášel nám Robert Záruba, který si mě a Jardu Keimara (hokejbalový gólman Alpiqu) vybral, oslovil nás. Řekl nám, že by nás chtěl na pozici elévů. Oba jsme šli do hokejového týmu. Například jsme vybírali akce do ankety Zlatá helma, ale také jsme si vyzkoušeli práci reportéra na stadionech. Pomáhali jsme zkušenějším kolegům a dělali třeba rozhovory po zápasech. Hlavně jsme ale koukali na to, jak ten reportér má pracovat. Postupně jsme se dostali k tomu, že jsme i natáčeli reportáže. Když nebyli lidi, odjel jsem na zápas, kde jsem točil reportáž do pořadu Buly, případně do Branek, bodů, vteřin. Jednou jsem takto točil v Chomutově a jednou v Plzni. Pak jsem také točil reportáž o turnaji fanoušků v Pardubicích nebo také celorepublikovou akci Týden hokeje.

Na České televizi pracujete pod dohledem Roberta Záruby. Ví o vás, že jste tak úspěšný sportovec?

Ví o tom, že hokejbal hraju. Nejsem si ale jistý, že sledoval mistrovství světa, proto asi ani neví, že jsem v reprezentaci.

Máte toho poměrně hodně. Jak se to dá všechno skloubit dohromady?

K tomu všemu ještě pracuji na poloviční úvazek na internátu, kde dělám na recepci. To je aktuálně můj hlavní zdroj příjmů. A je to opravdu těžké skloubit, někdy se musím omluvit z tréninku, práce má zkrátka někdy přednost. Trenér Drahomír Kadlec mi v tom všem vychází vstříc, ale je pravda, že je někdy ta moje tréninková docházka slabší.

A prozradíte na závěr vaše vize do budoucna, co se týče všech ohledů?

Co se týče školy, budu v ní pokračovat dál. Na magisterské studium jsem se dostal na průměr, takže jsem přijatý. V České televizi bych měl také pokračovat a to minimálně v tomto duchu. Doufám, že po tom stráveném roce v tamní redakci se dostanu i k dalším novým věcem. Jednou bych rád komentoval hokej. Až bych jednou ukončil hokejbalovou kariéru a byla by nějaká příležitost, tak bych si chtěl zkusit i komentování toho hokejbalu, uvidíme, jak to bude.


Autor: LJ