Patří k elitě české atlety a může se chlubit českým rekordem v hodu koulí. Osmadvacetiletý reprezentant Tomáš Staněk má ve své sbírce také tři zlata z mistrovství ČR v atletice a další tři halové tituly České republiky. Rodák z Prahy poskytl magazínu ATT Sport Zone velice zajímavý a motivační rozhovor. V něm poukazuje mimo jiné i na to, že české děti raději více sledují videa na internetu, než aby šly sportovat.

Vzpomenete si na vaše sportovní začátky?

Dlouho jsem chodil na sportovní základní školu na Barrandov. Tam jsme se tak všestranně rozvíjeli. Už tehdy jsem různě reprezentoval školu. Třeba v plavání, basketbalu, nebo stolním tenisu. Tam mě sport hodně chytnul, a když pak brácha začal chodit na sportovní gymnázium Přípotoční, tak jsme začali koukat na tehdejší Zlaté ligy. V té době se mi zalíbil disk, tak jsem začal chodit na atletiku k panu Mastíkovi a už jsem u toho zůstal. Když jsem pak zesílil, usoudili jsme, že bych měl jít na kouli. Ta mi pak šla i nejlépe. Obecně mi ten individuální sport vyhovoval nejvíce, jelikož vám to v něm nikdo nekazí a je to jen o vás.

Měl jste nějaký sportovní vzor v dětství?

Já jsem na ty vzory nikdy moc nebyl. Nicméně v době, když jsem ještě házel oštěpem, byl mým vzorem Jan Železný. Na internetu jsem koukal na videa, na kterých házel. Vždycky před zápasem jsem koukal na jeho videa a snažil se tak okoukat správný postoj a techniku. Koulařským vzorem pro mě byla paní Fibingerová. Ta měla nespočet úspěchů a v kouli je z toho českého zastoupení pořád nejúspěšnější. V poslední době mi navíc pomáhá s marketingem a managementem, takže se potkáváme docela často.

Zdroj: Instagram (Tomáš Staněk).

V Česku, ale i jinde ve světě, máme problém s dětmi. Stále méně a méně sportují. Jak to lze podle vás změnit?

To je pravda. Sportovat by měli asi všichni. Dnes je to spíš samý youtuber. Mě se z toho dělá úplně špatně, když vidím, jaké nuly jsou na tom YouTube. A přitom sleduje tu jejich tvorbu taková škála diváků. Můj názor je ten, že jde o degeneraci té dnešní mládeže. Ono to zní sice jako klišé, ale myslím, že by děti měly být spíše venku a sportovat. Tak, jako my. Ale pozor, tím nechci říct, že by na internetu byli jen takoví autoři videí, kteří by tu síť zaplavovali nesmysly. Pokud přináší nějaký obsah, který toho diváka nebo dítě obohatí, tak je to jenom dobře. Jenže takových je málo a děti stejně spíše sledují takové autory, které jim spíš vymývají hlavu.

Mohl byste děti motivovat třeba vaším sportovním příběhem?

Ano, já začínal také jako tlusté a nemotorné dítě. Když na sobě však chcete zapracovat, tak to jde. Dokonce se mi podařilo vypilovat i rychlost, která byla mojí slabší stránkou. Dneska jsem přitom jedním z nejrychlejších koulařů. Člověk vážně musí jen chtít a najít si nějakou cestu, jak kýženého cíle dosáhnout.

Měl jste někdy chuť, že to z nějakého důvodu zabalíte?

Ano, to bylo v roce 2010, kdy jsem si přetrhnul křížový vaz. Tehdy jsem se atletikou ani neživil a operace křížového vazu je velký zásah do těla a nikdo pořádně neví, jak se to povede. Mně se to naštěstí povedlo vyléčit dobře a tak jsem si řekl, že to ještě zkusím. Pak to koleno sice bolelo, ale nějak jsem to vydržel a dostal se z toho. Podepsala se na tom asi i moje býčí vůle. Pak jsem se začal zlepšovat a přešel na Duklu. Tam jsem měl skvělé podmínky a naučil se pořádně regenerovat. Dřív jsem to neuměl a myslím, že to byl jeden z hlavních důvodů toho zranění. Na vrcholové úrovni je regenerace 50% na 50% s tréninkem. Zvlášť, když vám přibývají léta.

Kdy se vaše kariéra zlomila ve smyslu, že jste věřil, že budete úspěšným atletem?

To bylo tehdy, kdy jsme měli na Dukle dobrou skupinu u Petra Stehlíka. To tam byl Martin Stašek, Láďa Prášil nebo Martin Novák. Asi tam se to zlomilo. Chtěli jsme soupeřit jeden s druhým. Pak jsem přešel na otočku a tam jsem využil ten svůj potenciál, rychlost a bench. Tehdy jsem začal více vnímat svoje tělo a ta koule začala poslouchat.

Co může podle vás sport předat sportovci, pokud se nebavíme jen o samotných prvcích daného sportu?

Určitě si myslím, že člověk se díky sportu může rozvíjet jako osobnost. Sport je náročný a vy se tak naučíte snášet bolest – nejen fyzickou, ale i tu psychickou. Může vás to obrnit do různých životných situací. Potkal už jsem řadu lidí, kteří fňukali nad zbytečnými záležitostmi, přitom je na světě plno jiných věcí, kvůli kterým by spíš měli být smutní. Jinak může sport dát sportovci i další věci. Podíváte se po světě, i když je pravda, že často znáte spíše jen hotel. Ale i na nějakou kratší procházku si ten čas najdeme. Nicméně třeba na olympiádě v Riu jsme si užili i pláž, když jsme tam byli déle dní.

Tomáš Staněk s bronzovou medailí z halového ME v Glasgow (zdroj: instagram ACS Dukla).

Co považujete za váš největší sportovní úspěch?

To je dost těžké. Asi… Asi nejraději vzpomínám na halové mistrovství v Bělehradě 2017. To byl takový odrazový můstek mojí kariéry, kdy jsem prolomil nějakou tu psychickou bariéru, že i já mohu sbírat medaile. Tam jsem získal stříbrnou medaili v osobáku. To bylo asi takové nejhezčí.

A co rád děláte ve volném čase?

Většinou, když je to možné, někde cestuji. Mám rád Řecko a řeckou kuchyň. Zamiloval jsem si jejich gyros a olivové oleje. Letos jsem byl zrovna na Korfu, kde jsme navštívili mimo jiné i místo, kde se olivové oleje vyrábí. Nejraději si hned na začátku půjčím skútr a na něm si pak projedu celý ostrov, nebo tamní zajímavá místa.


Autor: LJ