V pětadvaceti letech má za sebou olympiádu v Riu a na tu další se chtěla probojovat. Jenže letošní Hry v Tokiu budou muset být kvůli koronaviru pravděpodobně odloženy. Zápasnice Adéla Hanzlíčková přesto trénuje, jak to jen v současných podmínkách jde. V rozhovoru pro ATT Sport Zone mimo jiné zavzpomínala na návštěvu trápící se Itálie, a prozradila, že i když je povahou velký kliďas, dokázala by se případně zastat těch, kteří by to potřebovali. A přesedlat na stále více populární MMA a dostat se třeba i do UFC? To brněnskou sympaťačku neláká!
Nemohu začít jinou otázkou – jak trávíte volno v karanténě?
Snažím se udržovat se v kondici, takže hlavně trénuji. Zahrnuje to nějaký ten kruhový trénink a běhání. Doma pak využívám volno klasicky, koukám se na seriály a tak.
Jak vám omezení kvůli koronaviru narušily sportovní plány?
Narušilo mi to plány docela dost. V těchto dnech jsem měla být na kvalifikační soutěži na olympiádu v Maďarsku. Celá ta soutěž se přesunula o měsíc a půl, a to není navíc finální verdikt, asi to ještě budou posouvat. Teď navíc nemám možnost se na tuto soutěž připravit. V Česku nemám s kým trénovat a do zahraničí kvůli uzavření hranic nemohu. Takže je to celkově velký zásah.
Během nuceného volna jste měla možnost být hostem pořadu České televize Učítelka, kde jste vedla alternativní hodinu tělesné výchovy. Jak se vám tento projekt, který vznikl kvůli uzavření škol, líbí?
Mou účast v tomto pořadu zajišťovali členové Českého olympijského týmu. Myslím, že tento projekt je skvěle vymyšlený. Program zahrnuje předměty jako český jazyk či matematika, ale je tam i tělocvik, což mě samozřejmě jako sportovce těší. Děti pohyb obecně postrádají, takže každá taková aktivita se vítá a já byla ráda, že jim mohu ukázat nějaké cviky, které mohou dělat kdykoliv i doma.
Jak vás bavila práce s dětmi? Třeba s vizí do budoucna…
Jednou by mě asi hodně bavilo s dětmi pracovat. Práce s dětmi je úplně super, i když to posuzuji díky této zkušenosti a žádnou jinou a dlouhodobou nemám. Já každopádně na každou podobnou aktivitu, která se týká dětí, vždy ráda kývnu. Ony totiž chrlí pozitivní atmosféru a je radostí jim něco nového ukazovat.
Jak vy vzpomínáte na dětství v rámci vašich sportovních začátků?
Vždy jsem byla dost hyperaktivní dítě (usmívá se). Pořád jsem pobíhala někde venku a dělala různé blbosti. Bylo tedy tak nějak jasné, že se sportu budu věnovat. Začínala jsem u atletiky, kterou jsme měli na prvním stupni základní školy. Jinak jsem s takovou naší partičkou hrávala venku fotbal či hokej. Jsem z vesnice a tam to tak fungovalo. Časem přišel ten zápas, který jsem si zamilovala. Vzniklo to tak, že jsem nastupovala na druhý stupeň základní školy, na které byla sportovní třída a zápas tam byl povinný. Pro mě to nebyl problém, mě to chytlo od začátku.
Nezneužívala jste někdy vašich bojových schopností třeba při rvačkách se spolužáky?
Se spolužáky ani ne, spousta z nich se zápasu také věnovala, ale třeba mimo třídu se mnou chtěli často někteří kamarádi zkoušet zápasit. S tím se trochu potýkám dodnes (směje se). Jinak já nejsem moc konfliktní typ, ale občas se mi stalo, že jsem se někoho zastala a bránila ho. Řekla bych, že kdyby se i dnes dostal někdo do nějakého průšvihu, ubránila bych ho. Naštěstí se mi takovéto nepříjemné situace docela vyhýbají. Jsem opravdu kliďas, nebo to spíš o sobě tvrdím, snad by mi to potvrdilo i mé okolí.
A kdy jste začala vnímat, že v tom sportu převyšujete ostatní?
Já myslím, že si toho všímali hlavně trenéři, kteří měli již srovnání s dalšími zápasníky. Asi právě oni začali postupně vidět, že mi to docela jde. Pak jsem to sama začala cítit, a to zejména tehdy, kdy jsem dokázala porazit i nějaké kluky.
Jak vás baví třeba jako diváka některé další sporty?
Mám ráda třeba judo, ale přiznám se, že jiné sporty až tak moc nesleduji. Zapnu si v televizi třeba nějaké zápasy našich hokejistů, když se probojují někam dál a dříve jsme chodili s takovou naší partou vyřvat se na brněnskou Kometu, ale jinak to opravdu moc nesleduji.
Teď je docela na vzestupu popularity UFC. Co třeba někdy přesedlat na MMA?
Tuhle otázku dostávám celkem často. MMA je v poslední době opravdu na vzestupu a s těmi dovednostmi v zápase bych pro toto sportovní odvětví měla asi i docela slušný základ, pokud bych se naučila ještě nějaké údery či kopy. Nicméně mě to popravdě moc neláká. Je to až takové moc drsné, asi bych nechtěla úplně snášet všechny ty údery na hlavu a mnohá zranění, která se při tom mohou stát.
Když už jste zmínila ta zranění, tak k jakým dochází nejčastěji v zápase?
Pro zápas jsou typická zranění kolene. Zvlášť pak ve volném stylu, který dělám já. Jak se utočí na nohy, tak ta kolena opravdu trpí. Často jsou také polámané uši, ale to člověka z běžného provozu nevyřadí.
Jak to je v České republice s profesionalitou zápasu? Živíte se tímto sportem, nebo se musíte věnovat ještě jiné profesi?
Já mám velké štěstí, že jsem zaměstnaná pod Ministerstvem vnitra jako instruktor sportu. Jsme placeni od výsledků a já tím, že už jsem nějakých výsledků dosáhla, tak se nemusím profesně věnovat ničemu dalšímu. Mimo to jsem ale studovala tři roky na vysoké škole. Bylo to ale dost náročné a bohužel jsem to nedodělala, a to i proto, že jsem ten poslední rok startovala na soutěžích do 23 let i na těch seniorských. Letos se tam ovšem budu vracet, ale nevím, jestli se to na druhý pokus povede dodělat. Jedná se o obor Speciální edukace bezpečnostních složek na Masarykově univerzitě.
A když už se najde nějaký ten volný čas, jak ho ráda trávíte?
Hodně ráda si čtu. Na každé soustředění si vezu třeba pět knížek, ze kterých se snažím alespoň polovinu přečíst. Hraju také na kytaru, nebo se jdu projít, a to zejména v těch cizích zemích, které se zápasem navštívím. Ráda poznávám nové destinace. Samozřejmě, že si udělám čas i na kamarády, se kterými se jdu odreagovat.
Cestování je nedílnou součástí vašeho sportovního života. Dá se ale považovat i za koníček?
Ano, baví mě cestovat a poznávat ta nová místa.
A kde se vám třeba líbilo nejvíce?
To je těžká otázka. My se zápasem cestujeme po takových neobvyklých zemích, kam by člověk na dovolenou asi úplně nejel. Myslím tím třeba Ukrajinu, Mongolsko či Uzbekistán. To jsou takové ty země, kde je zápas hodně populární. Právě na ten Uzbekistán vzpomínám ráda. Tam jsem absolvovala své první seniorské mistrovství světa. Je to velmi neobvyklá země, Baku bylo moc zajímavé město. Líbilo se mi třeba i v Minsku. I to Mongolsko, které jsem zmínila, bylo hodně netradiční. Byla jsem také na mistrovství světa v Paříži, která je známější. Já tam po skončení šampionátu zůstala, abych toto město mohla procestovat a poznat. Pokaždé jsem za tuto možnost ráda. Když už tam jsem, snažím se odvést si co nejvíce zážitků. Koho by přeci normálně napadlo zaletět si třeba do… Kazachstánu? Tam to bylo také ohromně zajímavé. Vtipné bylo, že když jsme tam byli poprvé, přiletěli jsme do Astany. Když jsme však z tohoto města odlétali domů, už se to tam jmenovalo Nur-Sultan. To město se zrovna přejmenovávalo po prezidentovi, který tam dlouhou dobu vládl.
Vy jste byla i v Itálii, která je teď kvůli koronaviru pro okolní svět uzavřenou zónou a nikdo neví, kdy se tam zase turisté budou moci podívat. Jak si teď vážíte toho, že jste měla možnost Itálii navštívit?
To je velmi dobrá otázka. Jsem opravdu strašně ráda, že jsem měla možnost podívat se do Říma. Vždy jsem po tom toužila a nakonec to vyšlo díky mistrovství Evropy. I tehdy jsem si našla jeden volný den na to, abych si prošla město a moc se mi tam líbilo. Je to úžasné město. Je mi proto velmi líto, že to tam teď probíhá tak, jak to probíhá. Jsem vděčná za to, že jsem tam byla ještě v době, kdy tam bylo vše v pořádku, a že jsem mohla nasát tu tamní atmosféru.
Kterou teď možná dlouho nikdo nenasaje…
No, právě. Měla jsem štěstí, ale snad to bude zase brzy všechno v pořádku a lidé se tam zase podívají jako dřív.
Autor: LJ