Tomáš Bárta a Matúš Štoček reprezentovali v uplynulou neděli své země na Mistrovství Evropy v silničním závodě, který se jel Mnichově. Tomáš Bárta byl coby jediný čistokrevný sprinter lídrem české sestavy. Dobře rozjetý závod a naděje na pěkný výsledek mu vzaly křeče, které ho po více jak 200 kilometrovém závodě v závěru postihly. Takže dokončil v hlavním poli na 42. místě. O 7 míst před ním dokončil závod jako nejlepší ze Slováků jeho týmový kolega z ATT Investments Matúš Štoček.
Tomáš Bárta jakož i Matúš Štoček si reprezentační dres vysloužili za výkony v průběhu celé dosavadní letošní sezóny. Zvláště pro Tomáše byl závod velkou příležitostí, protože nejpravděpodobnějším scénářem, který se také nakonec vyplnil, byl hromadný dojezd a souboj sprinterů.
Z konečného výsledku byl tudíž zklamaný, protože jeho ambice sahaly podstatně výše. Ale ukázalo se, že je velký rozdíl mezi závody kategorie dva, potažmo jedna kalendáře UCI, které se svým kontinentálním týmem absolvují v průběhu sezóny, a závody, kde startují nejlepší cyklisté světa.
A v Mnichově se sešla téměř kompletní světová sprinterská špička a ta se také utkala o evropský primát. Získal ho Nizozemec Fabio Jakobsen, který se ve svých 25 letech může pyšnit už 37 vítězstvími v profesionálním pelotonu včetně etap z Tour de France či španělské Vuelty
Pro Tomáše to byla především naprosto nenahraditelná zkušenost. Navíc se mu dostalo podpory od ikony české cyklistiky, Zdeňka Štybara, který mu byl oporou nejen při samotném závodě a jenž své síly a umění dal ve prospěch týmu, speciálně právě Tomáše Bárty.
Sám Zdeněk komentoval závod slovy: „Jeli jsme na Tomáše Bártu, který se pohyboval skvěle v balíku. Někde kolem 4. km do cíle trošku ztratil pozici, ale znovu jsme se našli. V závěru měl křeče, což ho hrozně mrzelo. Všichni máme o zkušenost víc a myslím, že jsme udělali maximum pro dobrý výsledek.”
Tomáš si nemohl vynachválit podporu, které se mu od Zdeňka Štybara, můžeme říci, že už legendy české cyklistiky, dostalo.
„Musím poděkovat Zdeňku Štybarovi, který v můj prospěch obětoval vlastní ambice a dal mi šanci ukázat, co ve mně je. Ukázalo se, že worldtour sprinteři jsou schopni skvěle sprintovat i po 220 kilometrech. U mě se projevilo to, že sprintovat po třech hodinách nebo po pěti je rozdíl. Zhruba 1,5 kilometru před cílem jsem dostal křeče. Hrozně mě to mrzí, i kvůli práci, kterou pro mě Zdeněk odvedl. Osobně jsem si myslel na umístění mezi 10. až 15. místem, ale závěr se jel tak strašně rychle, že to nakonec bylo nad moje síly. Neházím flintu do žita. Věřím, že přijdou další šance.”
