Nemusíte být sportovním fanouškem či fanynkou, aby vám něco říkalo jméno Michaela Salák. Zvlášť, pokud máte rádi Instagram a na něm sledujete fotky třeba o cestování. Manželka hokejového brankáře Alexandera Saláka má na zmíněné sociální sítí úctyhodných 71 tisíc fanoušků. V rozhovoru pro ATT Sport Zone prozradila, jak je získala, ale mluvila také o životě s profesionálním sportovcem, rodině či častém cestování.

Jste manželkou vrcholového sportovce. Jaké to je žít s profesionálním hokejistou?

Pro mě to byla a je výhra. Pro ostatní ale úplně být nemusí. Vlastně hned od začátku našeho vztahu jsem přesně věděla, do čeho jdu. Saša mi tenkrát hned řekl, že buď s ním odejdu do zahraničí, tenkrát do Finska, nebo náš vztah nemá cenu. Takže asi tak. Pokud chcete žít s profesionálním sportovcem, musíte se podřídit jeho životu. Já se podřídila. Náš život plný přesunů a cestování miluju a nedovedu si představit, že by to bylo jiné. Samozřejmě znám spoustu páru, které to mají nastavené jinak, rodin, které žijí rozděleně. Ale pro mě je to nepředstavitelné. Sport je těžký, psychicky dost náročný. Ti kluci potřebují péči, podporu a podle mě ta na skypu nestačí. Moc volnosti jim taky nesvědčí, co si budeme povídat…

Zdroj: oficiální web Sibir Novosibirsk.

Jak tohle myslíte?

Tak, že profesionální sportovci, konkrétně hokejisti, jsou žádaným zbožím, dost často se okolo nich motají krásný holky a ono pak, pokud je manželka a přítelkyně daleko… Ale samozřejmě záleží člověk od člověka. Záleží na tom, jak to má člověk nastavené. Náš život je úplně jiný, podle mě dost zajímavý a přijde mi strašně moc smutné, když pak kluci ukončí kariéry a rozpadají se jim vztahy, protože se vlastně s manželkou pořádně neznají, jelikož spolu tráví strašně málo času během kariéry. Takže já jsem všechno vsadila na jednu kartu, odešla jsem z Čech, přerušila jsem studium na vysoké škole, stala se ze mě hospodyně a manželka, pak taky máma na plný úvazek. Bylo to to nejlepší, pro co jsem se mohla rozhodnout. Máme s manželem krásný vztah, mnoho společných zážitků a zkušeností.

S hokejovou kariérou souvisí i časté cestování. Vy máte navíc dům na Bali. Nejste už z toho cestování unavení?

My jsme takhle necestovali vždycky. Naopak, jakmile skončila sezona, Saša chtěl mít klid a vůbec se mu nikam nechtělo. Každý rok po sezoně jsem ho musela přemlouvat, abychom se třeba vůbec podívali na týden k moři. Což je ale dost pochopitelné, má lítaní a cestování během sezony dost. Pak se ale zranil, byl na operaci s kolenem, deset měsíců byl mimo hokej, tenkrát mu jeho zaměstnavatel na Sibiři oznámil, že může klidně odletět domů a vrátit se, až bude uzdravený. Stalo se to v říjnu, my jsme se neměli kam vrátit, jelikož jediný domov, který jsme tenkrát měli, byl dům v Novosibirsku, ale sedět zase v mínus třiceti na Sibiři a čekat až skončí nekonečná zima, nám přišlo dost zbytečné. Odletěli jsme tedy hned, jak to šlo k moři, a nakonec z toho vyšla půlroční cesta kolem světa. Manžel se do cestování zamiloval a od té doby, jakmile to jde, poznáváme svět. Je pravda, že jeden domov máme i na Bali, kde jsme si nechali postavit vilu. Unavení ale nejsme, cestování nám otevírá nové obzory.

Dá se vůbec říci, že se někde cítíte doma?

Jsme doma tam, kde jsme všichni spolu. Domov jsme měli vždycky tam, kam nás nasměroval hokejový život. Ale takový to “doma-doma”, to jsme dlouho neměli. Bylo i období, kdy jsme uvažovali, že se možná už ani nastálo do Čech nevrátíme. Čím víc ale cestujeme, tím víc poznáváme, jak je to v Čechách fajn, jaký je tu jednoduchý život a jak se tu žije příjemně. Takže jsme si tento rok koupili dům a to hlavní doma budeme mít tady, v Praze. Pořád ale je spousta věcí, které nám tu nejsou úplně příjemné, takže do budoucna plánujeme vždycky pár měsíců v roce trávit v “přechodném domovu”. Ale jak říkám, doma je tam, kde jsme všichni spolu. Na místě až tak nezáleží.

Manželovi jste očividně velkou podporou a vzhledem k tomu, že máte tolik děti, musí být doma veselo. Jak zvládáte výchovu děti, manželovo vytížení a do toho ještě nějaké to užívání si volného?

U nás doma je hodně veselo. Nejsou dny, kdy bychom se nudili. Máme skvělé děti. Ale taky já mám skvělého manžela, takže nejsem na všechno úplně sama. Samozřejmě jsem se naučila za posledních třináct let, že spousta věcí je jen na mě, ale co se týče dětí, muž je mi velkou oporou. Je výborný táta, veškerý svůj volný čas věnuje dětem, rodině. A taky dost času věnujeme jen sami sobě, nedělá nám problém odletět na prodloužený víkend bez dětí. Člověk musí rozumně dávat energii tomu nejpodstatnějšímu a nejdůležitějšímu, aby to pak do sebe pěkně zapadalo a fungovalo.

Jaká jste vůbec vy sportovní příznivkyně?

Sport mám ráda, ale nějak výrazně ho neprožívám. Mám období, kdy třeba tři měsíce pětkrát týdně chodím s trenérem do posilovny a pak půl roku nic nedělám. A tak to mám třeba teď. Teď není sport na pořadu dne. Momentální sport je pro mě vyběhnout několikrát denně do třetího patra, máme třípatrový dům, takže momentálně posilovnu nevyhledávám. Ale součástí mého života určitě je. Jako malá jsem hrála pozemní hokej, hrála jsem ho závodně šest let a moc mě to bavilo. Také jsem zkoušela tenis. Jinak sleduji jenom hokej. Většinou však jen když hraje můj muž, všechno ostatní jde kolem mě. Fandění je pro mě strašně náročné, de facto před každým začátkem zápasu si přeji, ať už je konec. Dost to prožívám, ještě ta jeho brankářská pozice. Je tam sám, všechno je na něm. Teď, když starší syn chce být taky brankář, není mi úplně dobře z představy, že mě tyhle stresy čekají znovu. Kdyby to šlo, hned bych ho přemluvila, ať si vybere jinou pozici, ale je tvrdohlavý po manželovi…

Na Instagramu máte úctyhodných 71 tisíc sledujících. Co to pro vás znamená?

Instagram jsem si založila kdysi ve Švédsku. Vlastně jsem ani nevěděla, co to je a k čemu to je. Měli ho tenkrát naši švédští přátelé, vlastně si ani nejsem jistá, jestli byl nějak populární u nás v Česku, asi ne. Už je to sedm let. Původně jsem tam sdílela jen fotky pro kamarády. Postupem času se ale rozjel a mně přibily desítky tisíc sledujících. Nebylo to hned, šlo to postupně. Začali mě sledovat cizí lidé. Nejdřív asi jako manželku známého hokejisty, postupně mě začali sledovat lidé, aniž by věděli, čí manželka jsem. Postování začalo dostávat úplně jiný rozměr. Pochopila jsem, že moje příspěvky už nejsou jen o tom vložit fotku a dát vědět lidem, kde jsem a co děláme, ale že jim můžu i něco předat, či je něčím naštvat. Denně dostávám zprávy od lidí, kteří mi píší, že v tom a v tom jsem je inspirovala a podobně, což mě moc těší. Vím, že momentálně je Instagram strašně silnej, takže mi dělá dost velkou radost, když skrz něj mohu někomu pomoci. Samozřejmě mě někdy dost štve, že mi až nezdravě leze do soukromí a to, co jsem před lety odkryla, mám někdy chuť zase zakrýt.

Zdroj: instagram (misasalak).

Čím si vysvětlujete to, že o vás “má zájem” na Instagramu tolik fanoušků?

Myslím, že asi to, že vybočujeme z davu. Mám za muže profesionálního hokejistu, cestujeme po světě a hlavně mám čtyři malinký děti s malým věkovým rozestupem, což je v dnešní době v našich podmínkách dost extrém.

Máte nějaký recept na to, jak získat desítky tisíc fanoušků? Nebo alespoň jednotky stovek…

Vlastně ani nevím, kdy to začalo, že mě začalo sledovat tolik lidí. Pamatuji si ale, že mě ta doba dost překvapila. Denně si mě přidávaly stovky lidí. Až jsem se dostala k padesáti tisícům. Nic jsem pro to nedělala, prostě jsem si tak nějak postovala náš život. V posledním roce či dvou, pokud se nepletu, mi pak přibylo dalších dvacet tisíc. To bylo v době, kdy jsme dost cestovali. Recept na získávání fanoušků nemám, nikdy jsem o fanoušky neusilovala. Snažím se být autentická, to je asi jediný recept.

Těší vás zájem lidí, nebo byste raději žila více v soukromí?

Těší, je to fajn. I když někdy to bývá dost divné, když ke mně přijde cizí člověk a ví vlastně o mně dost věcí – kde jsme v poslední době byli, co jsme dělali a tak podobně. Je pravda, že si někdy úplně neuvědomují, že nás každý má jako na talíři. Ale asi takhle – pustím si je jen tam, kam potřebuji. Dá se to dost dobře ovládat.

Máte jednou tolik fanoušků, než váš manžel. Instagram jistě v životě nehraje významnou roli, ale přeci jen, “nežárlí” manžel na to, že máte víc fanoušků, než má on?

Tak to je to poslední, na co by žárlil. Můj muž nemá rád sociální sítě a svůj Instagram používá hlavně ke komunikaci se svými kamarády. Nemá rád, když trávím čas na Instagramu a nejraději by mi ho zrušil, kdyby mohl (směje se).

Z těch instagramových příspěvků tak nějak člověk vidí, co vás asi baví. Přesto se zeptám, co ráda nebo rádi děláte ve volném čase?

Jsme spolu jako rodina. Cestujeme, jezdíme na výlety a my dva s manželem si dost čteme, chodíme do divadla, na koncerty. Ale to společné cestování a poznávání nám zabere nejvíce času.

O cestování už byla v tomto rozhovoru řeč. Přesto se ještě zeptám, kde se vám líbilo nejvíce a kde se vám naopak spíš nelíbilo?

Máme moc rádi Asii. Bali je naše srdcovka, to je snad jediné místo, kde jsme dokázali úplně vypnout a krásně si odpočinout. Tenhle rok jsme cestovali po Evropě, naše srdcovka je v ní Itálie, tam se vracíme moc rádi. Také jsme objevili Portugalsko, kde bylo dost fajn. Nesmím zapomenout na Skandinávii, žili jsme na severu čtyři roky a moc se nám tam líbilo. Nemůžu tak říct, že bych byla na místě, kde to bylo vyloženě hrozné. Asi šlo spíš o načasování, byli jsme na Srí Lance, nejmladší dcera byla hodně malinká, tam mi to třeba nepřišlo pro děti dvakrát vhodné. Ale šlo o můj pocit, sama s mužem bych Srí Lanku procestovala ráda.

Sem tam zveřejníte fotku dětí v hokejových dresech nebo je vidět, že sportují. Povedete je ke sportu, respektive přímo k hokeji? Alespoň v případě kluků…

Určitě. Sport je pro děti podle nás naprosto zásadní. Kluci začínají hrát hokej a tenis. Určitě chceme, aby si vyzkoušeli veškeré sporty, a našli se v tom, co je bude nejvíc bavit.

Zdroj: instagram (misasalak).

Váš manžel strávil uplynulých šest sezon v Rusku. Jaký tam je život pro rodinu?

Rusko je naše srdcovka. Máme to tam moc rádi. Dvě děti se tam narodily. Ačkoliv je v Rusku spousta věcí, které Evropan úplně nechápe a nerozumí jim, my jsme si tam našli spoustu pozitiv a upřímně si nedokážu představit, že bychom se tam už neměli vrátit. Žilo se nám v Rusku vždycky pěkně, hlavně na Sibiři, tam to bylo nejkrásnější. Asi i díky podnebí. Kam bych se asi nemusela vracet, tak to je Jaroslavl. Nejen kvůli tragédii, která se tam stala, a tak nějak na nás doléhala ze všech stran, ale hlavně kvůli ovzduší. Nedalo se tam pořádně dýchat. Děti se ale v Rusku naučily perfektně rusky. Vlastně v Rusku doposud strávily největší část svých životů, takže ruština je jejich druhým a skoro rodným jazykem. Angličtinu teď trénujeme, jelikož nejen my, ale i děti mají spoustu kamarádů cizinců.

Kde se jednou usadíte, až váš manžel ukončí kariéru? Umíte si po těch letech v cizině představit život v Česku?

Naprosto upřímně, neumím. Dohodli jsme se s mužem, že až skončí s hokejem, budeme třeba půl roku v Čechách a půl roku v cizině. Ale uvidíme, všechno se mění. Třeba si zvykneme a život v Čechách si zamilujeme. Koupili jsme si v Praze dům, takže domov už máme, otázka je, kolik času v něm budeme trávit.

Zdroj: instagram (misasalak).

Autor: LJ