Je cílevědomá, zdravě sebevědomá a sportovci z ní často nemohou spustit oči. Šestadvacetiletá sportovní reportérka Simona Kubišová se před pěti lety vydala z rodného Písku do Prahy, aby začala pracovat v Deníku Sport. V rozhovoru pro magazín ATT Sport Zone přiznala, že jí pozornost spíše lichotí a mluvila také o netradičním koníčku – o střelbě z pistole.
Jaké byly vaše novinářské začátky?
Na novinářku jsem si hrála už jako malá holka, když jsem s lžící nebo s kartáčem na vlasy místo mikrofonu zpovídala rodiče a hrála si na to, že vysílám v televizi. Naštěstí teď už nikde s lžící běhat nemusím, protože svůj dětský sen jsem si splnila před pěti lety, když jsem nastoupila do Deníku Sport. Tím, že pocházím z hokejové rodiny, byl pro mě sport jasná volba.
Pracujete v Deníku Sport. Můžete trochu více popsat, co tam přesně děláte?
Jsem redaktorka v televizním oddělení, takže mám hodně pestrou náplň práce. Každý den mě čeká něco jiného. Jeden den například natáčím reportáž na druhé straně republiky, druhý den na něčem pracuji v redakci, třetí den jdu na ohlasy po nějakém zápase. Do toho mám vlastní hokejový pořad, takže do něj musím vymýšlet originální témata. Je to skvělá práce, a i když je časově velmi náročná a volného času mám minimum, neměnila bych.
“Půvabná reportérka”. Tímto spojením vás často představují v rozhovorech či článcích. Lichotí vám to, nebo byste radši, kdyby si vás takto nevšímali?
Lhala bych, kdybych řekla, že mi to nelichotí. Každé ženě podle mě lichotí, když jí někdo označí za půvabnou (smích). Samozřejmě ale, že bych byla radši, kdyby mě měli lidé zafixovanou i jinak než jen kvůli vzhledu.
Máte jako “půvabná reportérka” oproti ostatním novinářům u sportovců výhody?
To by vám museli říct spíš ti sportovci. Ale já myslím, že moci využívat, jak se říká ženské zbraně, není vůbec špatné (směje se).
Stalo se vám, že by si někdo ze sportovců o rozhovor s vámi sám řekl?
Ano, už se mi to stalo. Bohužel to ale nebyl Jaromír Jágr (směje se).
Mezi sportovci máte jistě spoustu přátel. Kdo je vám v tomto ohledu nejbližší?
Je pravda, že v Deníku Sport působím už pět let a za tak dlouhou dobu si stihnete vybudovat přátelské vazby. Například Karlos Vémola mě jednou nazval nejkrásnější reportérkou a od té doby mě tak oslovuje pokaždé. Mám to i jako věnování v jeho knize. Něco takového vážně potěší.
Na co z vaší práce nejraději vzpomínáte?
Určitě na letošní hokejové mistrovství světa v Bratislavě. Musím říct, že jsem si ze Slovenska odvezla zážitky do konce života. Neměla bych ale zapomenout zmínit ani loňský výjezd do Záhřebu během mistrovství světa ve fotbale. Chorvati se probojovali až do finále, tak si asi umíte představit, jak to v hlavním městě vypadalo.
Jaké jsou vaše profesní cíle?
Nebudu se tajit tím, že jich mám víc. Pracuji teď i na nějakých nových projektech, ale nerada bych něco prozrazovala, abych to nezakřikla.
Co ráda děláte, když zrovna nemáte pracovní povinnosti?
Jsem hodně pracovně vytížená, takže volného času nemám moc. O to víc si ho ale pak vážím, takže relaxuji, trávím čas s rodinou a kamarády. Moc lidí to o mně neví, ale dědeček podniká se zbraněmi, takže mě už jako malou holku naučil střílet. Jít si zastřílet na střelnici je pro mě skvělý relax. I když se to tak možná nezdá. Vypnete a soustředíte se jen na to, abyste trefili terč.
Jaký sport je vám nejbližší?
I když každý sport má něco do sebe, hokej je pro mě srdcovka. Prostředí zimáků jsem si díky tátovi oblíbila už jako malá holka. Je to nádherný sport, baví mě na něm ta rychlost, dynamičnost a údernost. A samozřejmě tvrdí chlapi, kteří se během zápasu zraní a hrají dál.
A je nějaký sport, který třeba moc nemusíte ve smyslu, že byste se mu v práci chtěla vyhnout?
Není žádný sport, kterému bych se chtěla vyhnout. Naopak jsem ráda, když mohu nějaký nový sport poznat. Tím, že jsem nejčastěji na hokeji nebo na fotbale, mi vůbec nevadí vyrazit i na něco jiného. Nedávno jsem byla na americkém fotbale a byla to zajímavá zkušenost.
Autor: LJ