Vloni zaznamenala svůj největší úspěch na mistrovství světa, kdy si po sprintu v italské Anterselvě pověsila na krk bronz. Česká biatlonistka Lucie Charvátová však stále čeká na olympijský start, ke kterému měla nejblíže v roce 2018 (Pchjongčchang). V rozhovoru pro ATT Sport Zone mluví nejen o svém olympijském snu, ale také o těžkém přechodu z běžeckého lyžování k biatlonu: “Opouštěla jsem potápějící se loď a přicházela do sportu, kde jsem se stávala vetřelcem,” vzpomíná.
Pocházíte z Krkonoš. Jaké jste tam prožila dětství?
Krkonoše jsou mojí srdeční záležitostí, vždy se ráda vracím domů do Vrchlabí. Od mala jsem vyrůstala na horách, což se dá připodobnit i k tomu, že jsem se narodila s lyžemi na nohou a láskou ke sněhu. Dětství jsem měla krásné, bydleli jsme ve Špindlerově Mlýně v horské chaloupce, a spoustu času jsem strávila venku na horách. Milovala jsem sbírání borůvek a skákání ze střechy garáže do závějí sněhu. To ještě bývaly pořádné zimy! Každý má určitě své oblíbené místo, kde čerpá energii, pro mě je to kaplička sv. Anny nad Vrchlabím, Kozí hřbety nebo oblast Klínových bud. Dnes si všímám toho, že se do Vrchlabí a okolí stěhuje stále více lidí z velkých měst, aby byli více na čerstvému vzduchu. Často mě však mrzí, že lidé se k horám neumí chovat a nerespektují pravidla Krkonošského národního parku.
Vzpomenete si na vaše sportovní začátky?
Moje sportovní začátky nebyly vůbec profesionální a až dnes umím ocenit, že mě rodiče do sportu nenutili. Jsme sportovně aktivní rodina, a proto jsem si lásku ke sportu vybudovala zcela přirozeně. V dětství jsem jezdila pouze na sjezdových lyžích – lyžovat jsem se naučila na Stohu. Pět let jsem závodila ve sportovní gymnastice. Ve čtvrté třídě mě taťka naučil trochu běžkovat, ale byla to dřina. Takže když jsem domů přišla s nápadem, že půjdu do sportovní třídy na ZŠ náměstí Míru ve Vrchlabí. Rodiče byli nadšení, že se konečně budu sjezdovému lyžování věnovat „profesionálně“. Zaskočila jsem je, když jsem suše oznámila, že půjdu na běžky. Důvod byl ale jednoduchý, byl tam super pan trenér Aleš Suk a skvělá parta.
Do 20 let jste se věnovala pouze běhu na lyžích a poté jste si tuto disciplínu ztížila střelbou, tedy přechodem k biatlonu. Co tehdy rozhodlo pro tuto změnu?
Možná jsem v něčích očích mohla být zbabělec, ale když jsem v roce 2013 opouštěla běžecké lyžování, přišlo mi, že opouštím potápějící se loď. V tu chvíli situace v běžeckém lyžování po výkonnostní i ekonomické stránce nebyla zrovna v kondici. Někteří mi to měli za zlé, a jednoduché jsem to neměla ani v biatlonu, kde jsem byla vetřelec. Přestoupila jsem zrovna v době, kdy biatlon získával na velké popularitě. Pravda je ale taková, že jsem v biatlonu dvakrát vyhrála zimní dětskou olympiádu v roce 2006 a 2008. V Královehradeckém kraji nebyl oddíl biatlonu a já se nekvalifikovala mezi nejlepší běžkyně na lyžích, ale mohla jsem startovat v biatlonu. Střelbu ze vzduchové zbraně jsem (na)trénovala doma na zahradě. A přesně od těchto momentů jsem věděla, že biatlon by mohl být sport pro mě. Několikrát jsem zkoušela střelbu z malorážky s Jindřichem Šikolou. Viděl ve mně určitý potenciál, a proto jsem se nakonec rozhodla učinit zásadní sportovní změnu.
Vloni jste v Anterselvě oslavila mistrovský bronz. Vaše kariéra jistě není zdaleka u konce, proto je dost času myslet i na další mety…
Být profesionálním sportovcem znamená, že bruslíte na tenkém ledě. Nikdy nevíte, co se může přihodit – ať po zdravotní stránce, výkonností nebo třeba ve strukturách vedení. Vloni jsem prožila svoji nekrásnější sezonu, a od té chvíle jsem si začala uvědomovat, že sport člověka musí naplňovat a bavit, aby mohl dosahovat dobrých výsledků. Je to klišé, když sportovec v rozhovoru řekne: „závod jsem si užil.“, ale až po mnoha letech ve sportu jsem pochopila, že to je to nejdůležitější. Během přípravy se kolikrát dostanu do situace, že se mi nechce jít na trénink, že není pěkné počasí, nebo že už nemůžu, ale když trénink zvládnu, naplní mě to blaženými pocity. A proto si nerada stanovuji nějaké mety nebo cíle. Ráda bych svůj sportovní přístup udržela ve stylu, který mi více dává, než bere. Olympiáda se bude konat hned v příští sezoně, a na tu bych se chtěla připravit, jak nejlépe budu umět.
Olympiáda pro vás už byla na dosah. Jak vnímáte olympijský sen s ohledem na to, že je ve světě teď situace jaká je, která může ovlivnit případné budoucí starty na olympiádě?
Je mi líto, že se neuskutečnila letní olympiáda 2020, ale o tu zimní se už nebojím. Svět je a bude mnohem lépe připraven. Už i v letošní sezoně jsme si museli zvyknout na závodění bez diváků, bezpečností restrikce i systém PCR testování, ale jak se ukázalo, nastavená pravidla jsou udržitelná, a proto nevidím důvod, proč by se olympiáda neměla konat. Ano, olympiáda pravděpodobně bude jiná než ty předešlé. Myslím si ale, že pro sportovce je nejvíce důležité, aby mohli závodit.
Vedle sportu je velkou náplní vašeho života i studium, ve kterém jste neméně úspěšná. Jak to dokážete všechno skloubit?
Vzdělání pro mě vždycky představovalo důležitou prioritu, a proto jsem ráda, že jsem vždy dokázala skloubit vrcholový sport a studium. Jsem svědomitá, trpělivá a učenlivá. Mám vystudovanou ekonomickou fakultu v Liberci a nyní pokračuji sportovním managementem MBA programu v Praze. Většinu svého volného času jsem investovala do samostudia. Je to pro mě určitá forma relaxace mezi tréninky, jak se odreagovat a přijít na jiné myšlenky. Letos bych měla dokončit dvouletý studijní program a získat tak titul MBA. Cítím ale, že mi pomalu dochází dech a už se vidím v cíli. Čeká mě však ještě náročné, poslední, studijní jaro, abych dokončila závěrečnou práci, kterou následně budu obhajovat.
Jak do budoucna plánujete své vzdělání využít?
Nerada bych zůstávala v přímém kontaktu vrcholového sportu, a proto doufám, že vzdělání mi otevře nové možnosti mé post-sportovní kariéry. Vždycky budu mít blízko ke sportu, a i svými zkušenostmi bych mohla být přínosem sportovních organizací u nás i na nadnárodní úrovni. Moji tajnou kariérní metou je ale být akreditovaným auditorem, což vyžaduje další roky studia a mnoho zkoušek.
Čím se nejraději odměníte po nějakém tom povedeném závodě?
Většinou se nepotřebuji moc odměňovat. Mám radost a to mi stačí, ačkoliv to na sobě třeba nedám ani tolik znát. Dokonce se mi vloni na mistrovství světa stalo, že se mě lidé ptali, jestli jsem šťastná. A to samé mám i s negativními emocemi. Nakonec se vždy nejvíce těším domů, protože rodina mě podporuje od samých začátků, a tak nejraději sdílím a oslavuji úspěch s nimi.
A co ráda děláte ve volném čase?
Volného času moc nemám, nehledě na to, že za poslední rok ani nebyla možnost provozovat moc aktivit. Jsem dobrý plánovač a vyznám se v mapách, proto docela ráda organizuji výlety nebo i společné tréninky s geografickými objevy. Nikdy neodmítnu posezení u dobré kávy, nebo si případně volný čas zpříjemním čtením knihy.
Autor: LJ