Je jí dvacet let a není pochyb o tom, že má velký sportovní talent. Před fotbalem dala přednost badmintonu a udělala dobře. Tereza Švabíková má nakročeno k tomu, aby se stala českou jedničkou, ale její cíl je jiný – v blízkém horizontu chce být v evropské špičce. V rozhovoru pro ATT Sport Zone mimo jiné mluvila i o tom, že vedle fanoušků má i své “hatery”.
Začal bych tím, jaké byly vaše sportovní začátky a jakým sportům jste se věnovala?
Mám dva bráchy a oni hráli fotbal. Tak já jsem taky začala s fotbalem. Mamka ale toho fotbalu měla už dost a jakmile přišla má babička s tím, že u nás v Klimkovicích je oddíl badmintonu, tak s velkou podporou maminky jsem se do něho přihlásila. Ale i fotbal mi docela dobře šel.
Badminton není v Česku až tak známý, jako třeba tenis. Čím to, že vás nakonec tolik oslovil?
Nějakou dobu jsem dělala fotbal i badminton souběžně. V situaci , kdy jsem vyhrála mistrovství ČR do 13 let, jsem se definitivně rozhodla pro badminton. Badminton je velmi dynamický a rychlý sport. Je to druhý nejrozšířenější sport na světě hned po fotbale. V Česku je taky velmi populární mezi amatérskými hráči, ale o tom závodním není bohužel moc slyšet. Pomohla by tomu asi nějaká medaile z mistrovství světa či Evropy.
V šestnácti letech jste se stala českou mistryní mezi dospělými. Jak vás tehdy začala vnímat badmintonová komunita? Bylo to pro vás signálem, že máte před sebou velmi slušné vyhlídky v tomto sportu?
Jak mě vnímá badmintonová komunita opravdu nevím. V českém badmintonu jsou úspěšní hráči, hlavně děti bývalých hráčů nebo trenérů. Já jsem pro někoho spadla z nebe. Nikdo z mé rodiny se badmintonu nevěnoval a já jsem takový, spíše, samorost. Mám své fanoušky, ale jsou lidé, kterým v českém badmintonu evidentně vadím a dávají mi to celou dobu najevo.
To vás ale jistě neodradí. Zvlášť, když jste ve 20 letech českou dvojkou, ale tím to pro vás jistě začíná. Jaké máte ambice na světovém žebříčku, ale i co se úspěchů týče?
Velmi brzy bych se ráda stala českou jedničkou, jsem těsně druhá. Přešla jsem z juniorské kategorie a musela se prokousávat z kvalifikací nahoru žebříčkem. Ale být českou žebříčkovou jedničkou není můj cíl. Můj cíl je být v příštích letech v TOP 10 v Evropě. Co se týče světa, je to velmi obtížné. U nás se dělá badminton většinou na amatérské úrovni a nemůžeme zatím konkurovat takovým státům jako Čína, Indie, Malajsie, Japonsko, které jsou proti nám mnohonásobně lidnatější. Badminton je tam národním sportem a má neskutečnou tradici. Je to jiný svět, ale my Češi máme na raketové sporty talent, takže věřím, že v blízké době se někdo dokáže začlenit do úzké světové špičky.
Vy jste se chtěla kvalifikovat do Tokia, ale pandemie koronaviru vše o rok oddálila. To ale pro vás může být výhoda, že?
Bohužel, na začátku kvalifikace jsem se zranila. Nechtěla jsem kvalifikaci vzdát a bojovala jsem s bolestí. A je pravda, že právě díky tomu mám ještě šanci. Výhodou je, že když se kvalifikace opět rozběhne v lednu, tak snad budu zcela zdravá a budu moci podávat ty nejlepší výkony, které jsem schopna.
Viděl jsem, že se svým fanouškům snažíte věnovat, že pro ně natáčíte třeba domácí cvičení. Je tohle to, co vás baví ve volném čase?
Ve volném čase se věnuji tréninku dětí a práci u nás v oddíle nebo v Dánsku. Ano, natáčela jsem videa, protože na začátku pandemie tyto videa nebyla. Přestala jsem až v době, kdy se začala objevovat spousty jiných dalších videí a já jsem byla za to ráda. Baví mě pomáhat, tak jsem byla od mala mými rodiči vedena. Jinak ale na žádné jiné koníčky kromě badmintonu nemám čas.
Autor: LJ