Ve světovém tenisovém žebříčku byla svého času na skvělém pětadvacátém místě ve dvouhře a na sedmnáctém ve čtyřhře. Na Wimbledonu dokonce vyhrála ve smíšené čtyřhře titul a další oslavila na okruzích ITF a WTA. Dnes osmatřicetiletá Iveta Benešová v rozhovoru pro ATT Sport Zone vzpomínala na to, proti komu hrála nerada, s kým se jí naopak dařilo, ale svěřila se i s tím, že jí tenis dnes už vůbec nechybí.

Vybavíte si ještě vaše sportovní začátky?

Na tenis mě v sedmi letech přivedl můj táta. Začala jsem v klubu v Mostě, kde jsem se narodila. Ani jeden z rodičů sice žádný sport profesionálně nedělal, ale docela mi to šlo, a tak se rozhodli, že mě v tom zkusí podporovat.

Kdy jste začala tušit, že byste se tenisem mohla jednou živit?

Už celkem od brzkého věku, kdy jsem hrála turnaje mladších a starších žáků, jsem snila o velkých turnajích a vzhlížela ke svým vzorům, které jsem v té době měla. A že se tenisem mohu někdy živit, to přišlo v úvahu až s okruhem WTA. To je takový velký test pro každého tenistu a přechod z juniorských soutěží mezi dospělé ne každému úplně vyjde. Povedlo se mi celkem rychle přiblížit se z turnajů ITF první stovce žebříčku, a to je záruka minimálně kvalifikací na turnajích WTA a grandslamu. V té době jsem přerušila i střední školu, protože už se to těžko dalo skloubil a chtěl jsem se tenisu věnovat na sto procent. Přiznám se, že žádný plán B jsem v tu chvíli neměla. Ale pokud by to s tenisem nevyšlo, šla bych buď studovat nebo bych u tenisu zůstala v jiné roli. Těžko říct…

Oslavila jste několik titulů, dokonce i ve smíšené čtyřhře na grandslamu. Co je ale pro vás osobně ten největší, nebo ten nejhezčí úspěch, na který nejraděj vzpomínáte?

Určitě na můj první vyhraný turnaj WTA ve dvouhře v Acapulcu. To byl obrovský zážitek. Turnaj jsem navíc vyhrála z kvalifikace a byla jsem tam úplně sama. Bez trenéra, bez rodiny. A navíc, Mexičani jsou naprostí tenisoví nadšenci, je radost tam hrát.

Vybavíte si soupeřku, na kterou jste z nějakého důvodu nechtěla nastupovat? A proti komu se vám naopak dařilo?

Ano, to si podle mě vybaví každý tenista (usmívá se). U mě to byla jednoznačně Ana Ivanovič. Vždycky to s ní bylo hrozné trápení, její hra mi vůbec neseděla. Hrály jsme spolu, tuším, šestkrát. V jednom zápase jsem si proti ní vypracovala mečbol, ale bohužel jsem ho neproměnila a nikdy ji neporazila. Také ráda nevzpomínám na zápasy s Patty Schnyder. Sama jsem levačka, a je to opravdu docela nepříjemné mít na druhé straně rovněž leváka. Naštěstí soupeřek, na které jsem si věřila a hrálo se mi s nimi dobře, bylo více. Například jsem si věřila na Dominiku Cibulkou, Flavii Pennettaovou, Elenu Vesninovou, Robertu Vinciovou, či Saniu Mirzaovou.

Kariéru jste ukončila v roce 2014. Co vás k tomu tehdy přimělo?

Měla jsem v té době delší problémy s ramenem. Sezonu 2012 jsem už nedohrála a do konce a v té sezoně 2013 jsem nehrála už vůbec. Z plánované operace sešlo, pan doktor Kolář mi ji nakonec rozmluvil. Hybnost kloubu by prý na hraní tenisu nebyla taková jako dřív a doporučil mi rehabilitace a různá cvičení. Bohužel, mé rameno mě pořád limitovalo. A nechtěla jsem být na okruhu jen do počtu, to nikdy nebyla moje vize, a když člověk ví, jak je schopný hrát a najednou se jen trápí a nemůže být připravený na sto procent, tak jsem se rozhodla skončit. Samozřejmě, že kdyby mi v té době bylo třeba pětadvacet, je to něco jiného. Odehrála jsem spoustu sezon a vážná zranění se mi během kariéry vyhýbala, takže jsem tu situaci přijala s pokorou a cítila, že je to ten správný čas na konec.

Co po konci kariéry? Dopřála jste si od tenisu pauzu?

V tom období jsem byla vdaná ze tenistu, takže jsem okruh a tenis vlastně ze dne na den neopustila a jezdila jsem po turnajích dál, ale už jen jako doprovod. A konečně jsem měla možnost využít svůj volný čas a mohla jsem vidět i něco jiného, než jen tenisové kurty, hotel a letiště. Docela jsem si to užila. Pak jsem chvíli trénovala jednu hráčku a jezdila pár měsíců po turnajích s ní.

A co dnes? Zahrajete si ještě? A sledujete tenis?

Abych řekla pravdu, tenis mi vůbec nechybí. Dostává tuto otázku často, a každý je z té odpovědi vždy překvapený. Ale párkrát do roka si ho zahrát zajdu. Nikdy to však není z mé iniciativy, to mě musí vždy někdo vytáhnout, ale třeba se to časem změní. Jinak turnaje nesleduji vůbec, ale ráda se podívám, když je finále a hraje třeba Federer nebo Nadal. To je pořád tenisový svátek, a kdo ví, jak dlouho je ještě uvidíme hrát. Jinak jsem si vyzkoušela roli expertky v televizi během Wimbledonu, a to mě bavilo, byla to zajímavá zkušenost.

Po konci kariéry jste se začala zajímat obchodu se šperky, se kterými obchoduje i společnost ATT Investments. Jak jste se k tomu dostala?

Vždycky jsem chtěla mít něco svého. První volba bylo oblečení, které jsem měla v plánu si nechat šít u nás. S výrobou a výběrem materiálu to nebylo vůbec jednoduché, tak jsem se rozhodla pro šperky a vlastně to tak nějak samo vyplynulo. Je to moje hobby a naučila jsem se díky tomu spoustu nových věcí. Mám ráda jemné šperky, jednoduchost a takový je i můj eshop.

Čím se nejraději odměníte? Jsou to právě šperky?

Asi jako většina žen nějakým tím novým kouskem oblečení, doplňkem, kosmetikou. Šperky nosím jen ty své, až na pár výjimek.

A co ráda dnes děláte ve volném čase?

Miluji cestování a poznávání nových míst. V současné situaci to není úplně možné, ale i tak si užívám výlety s rodinou nebo přáteli po naší republice. Také ráda čtu, nejvíce mě baví autobiografie a skutečné příběhy zajímavých lidí. A už pár let absolvuji hodiny zpěvu. Vždycky jsem to chtěla zkusit, teď si ještě přidávám lekce kytary. Ale jsou to pravdu jen mé koníčky, ráda se učím nové věci.


Autor: LJ