NADĚJE NA ZÓNĚ: OŠTĚPAŘ ALEXANDR ČAČA
22LETÝ MLADÍK, PRO KTERÉHO JE DŘINA PROSTŘEDNÍM JMÉNEM. BOREC Z VYŠKOVA, KTERÝ VŠECHNY PŘEKVAPIL SVÝM OBŘÍM ZLEPŠENÍM. ÚSPĚŠNÝ VŠ STUDENT, KTERÝ MÁ SVÉ SNY, CÍLE A VIZE A UMÍ SI ZA NIMI JÍT. PRO NAŠI REDAKCI JEDNOZNAČNĚ NADĚJE NA ZÓNĚ ROKU 2025. ZDE JE JEHO PŘÍBĚH.
Příběh začíná
Moje cesta začala někdy kolem dvanáctého roku, kdy jsem pomalu začal s atletikou. Nejdříve jsem se nezaměřoval na nic a dělal každou disciplínu. Ale jelikož zpočátku jsem byl dost líný a nechtělo se mi běhat, tak jsem začal s vrhačskými disciplínami. Zde se nemuselo tolik běhat, ale o to více se házelo, a to mě bavilo. Bohužel v dnešní chvíli vím, že běhání je hrozně důležité a vlastně celý můj tréninkový plán je jen o běhání. Dělal jsem veškeré vrhačské disciplíny, jako hod kladivem, hod diskem, vrh koulí, ale nejvíce mě bavil hod oštěpem. Nikdy jsem ale nepatřil mezi ty nejlepší, ba dokonce jsem patřil mezi ty hodně podprůměrné. Ostatní měli talent, ale já měl vůli a tvrdou dřinu na své straně. Oštěp jsem nebral jako svoji budoucnost, bral jsem ho jako koníček a zábavu. Nikdy jsem nečekal, že budu tam, kde jsem nyní, natož že budu usilovat o medaili na olympijských hrách. To mě ani nenapadlo. Spíš jsem se viděl jako veterinář.
Umět si plnit sny
Už od deváté třídy jsem věděl, že se chci stát veterinářem. Nikdo z rodiny není ani doktor, ani veterinář, ale prostě to byl můj sen a já si ty svoje sny chci splnit. Proto jsem již na gymnáziu ve Vyškově prospíval se samými jedničkami, abych se dostal na Veterinární univerzitu v Brně bez přijímaček. Což se bohužel kvůli maturitě z češtiny nepovedlo, proto jsem se na poslední chvíli musel začít učit na přijímačky. Na co ostatní měli celý rok, já měl pouhé dva týdny. Ale naštěstí se mi to povedlo a já se zvládl dostat na tu moji vysněnou veterinu.
Oštěp
Teď bych se vrátil opět k mým začátkům s atletikou ve Vyškově. Trénoval jsem v klubu Orel Vyškov, rodinném oddíle, kde před úspěchy měla přednost radost ze sportu. Jelikož jsme neměli kde házet jako ostatní v republice na velkých stadionech s luxusním zázemím, tak jsme házeli na louce vedle rybníku Kačáku. Ostatní házeli v tretrách z plného rozběhu s výběrem několika oštěpů a se zkušeným trenérem. Já házel v kopačkách na štěrku s rozběhem dlouhým asi 8 metrů, protože delší to tam nebylo, a pod vedením trenéra Romana, pro kterého jsem byl první oštěpař a učili jsme se techniku spolu. Učili jsme se podle videí na YouTube nebo na Instagramu. Moje výsledky nebyly nějak zajímavé a nikdo by si o mě neopřel ani kolo z lepších trenérů, ale já měl sen a šel jsem si za ním. Postupně jsem se zlepšoval z 30 metrů až na 68 metrů, což již byl výkon, který zaujal pozornost a dostal jsem se na moje první mezistátní utkání, a zde si mě vyhlídl můj nynější trenér Stanislav Šuška. Postupně jsem s ním začal navazovat spolupráci, až jsem si dal na misku vah pro a proti a jasně mi vyšlo to, že pokud se chci zlepšovat, tak musím přestoupit do Ostravy. Mají zde moderní zázemí, vybavení hodné nejlepších výkonů a hlavně trenéra, co má za sebou výsledky úspěšných svěřenců. Volba byla tedy jasná, ale bohužel to obnášelo také negativa – méně času s rodinou, méně času s kamarády a méně času s přítelkyní. Ale za tu možnost jednou bojovat o medaile s těmi nejlepšími na světě jsem to vyměnil.
Atletika i škola
Byl to také rok, kdy jsem nastupoval na univerzitu. Naštěstí jsem to všechno skloubil dohromady, prokázal jsem schopnost time managementu a dokázal, že tak náročná škola a tak náročný sport se dají dělat dohromady. Komukoliv to řeknu, tak mu spadne brada, jak to zvládám, ale já jen pokrčím rameny a řeknu: “normálka”. Již je to pro mě denní chléb a neumím si vybrat jednoduchou cestu. Kdyby to bylo lehké, dělal by to každý. A pokud chci být nejlepší na světě, tak musím jít cestou, kterou se nikdo zatím nevydal. Nyní spolupracuji s mým novým trenérem již třetí rok a nemůžu si stěžovat. Jsem naprosto spokojený a vidím, že tvrdá dřina nese ovoce. Myslím si, že atletika a studium je dokonalá kombinace. Již odmala musím ve všem vyhrávat a být ve všem nejlepší. Takže když se tyto dva světy spojí, tak se moje ambice dokážou pěkně rozdělit do obojího. Kdybych pouze sportoval a dával atletice 100 %, tak bych trénoval do úmoru a byl bych nejspíše pořád zraněný a nefungovalo by to. Naopak kdybych pouze studoval a nedělal atletiku, tak bych celé dny jen se učil a neměl život okolo školy. Takto, když mám plnou hlavu školy a učení, tak si zajdu na trénink a vybiju se na tréninku. A když na atletickém soustředění pořád jen trénuju, tak jsem rád za možnost se něco učit a vypnout hlavu z celodenního zápřahu. Zní to sice namyšleně, ale myslím si, že to podtrhuje moji vizi. Jednou bych chtěl být olympijský veterinář. Chtěl bych být jako jediný veterinář na světě, co mu bude vedle diplomu z Veterinární univerzity viset olympijská medaile.
Tvrdá dřina
Takto by vypadala moje vize do budoucna. Vím, bude to chtít hodně dřiny a obětování. To mě přivádí na myšlenku o obětování se. Když člověk vyhraje nějakou medaili, hodí daleký výkon nebo dokonce přijede jen ze soustředění, tak lidi závidí a myslí si, jak jednoduché to je. Přitom nikdo nevidí tu dřinu schovanou za tím. Ano, jezdíme na soustředění do tepla, například do Portugalska nebo na Kypr, a všichni si myslí, že se tam válím u moře a nic nedělám. Ale opak je pravdou, přál bych takovým lidem, aby zažili jeden týden se mnou na soustředění a viděli by, jak moc jednoduché to je. Toto ale není to, co mi vadí, já tvrdou dřinu mám rád, mám rád ty hodiny strávené v posilovně, ty hodiny před a po tréninku, kdy tam jsem sám se sebou a nikdo vedle mě není. Vadí mi to, že lidi nevidí, kolik toho obětuju pro ten svůj sen. Každý den obětuju svoji rodinu, přítelkyni a kamarády. Deset týdnů v roce jsem mimo Českou republiku, přes týden jsem sám v Ostravě na trénincích a s rodinou se vidím jen o víkendu. Obětuji přítelkyni, s kterou se vidím také jen o víkendu a vím, že to není vztah, po kterém žena touží. A toto mě mrzí nejvíce. Na toto myslím ty noci, když jsem sám na soustředění, jen já a moje mysl. Člověk se cítí tak sám na té cestě, že si uvědomí, proč a pro koho to vlastně dělá.
Sportovní vzory
Na této trnité cestě plné osamělosti ovšem člověk potká také nové známé a lidi, kteří to mají nebo měli podobně. Začínám se střetávat s lidmi, kteří pro mě byli vzorem a nyní mě plácají po rameni s úsměvem. Člověk se dostává do roviny s Bárou Špotákovou či Janem Železným, lidmi, ke kterým jsem vzhlížel, a kdykoliv bych něco potřeboval, tak bychom se spojili. Zároveň s dalšími legendami hodu oštěpem, jako je Petr Frydrych, Vítězslav Veselý nebo Jakub Vadlejch. Dále již několikátým rokem spolupracuji s Marianem Jelínkem, s kterým probíráme moji mentální přípravu před každým závodem a dost mi pomohl v situacích, kdy to nebylo jednoduché.
83.42
Nyní k letošní sezóně. Poprvé jsem letos věnoval více času atletice než škole z důvodu účasti na Mistrovství Evropy U23 v Bergenu. Příprava šla krásně, bez zranění, což je to nejdůležitější. Cítil jsem se nejlépe a nejsilněji za celý svůj život a forma byla. Bohužel Mistrovství Evropy a ani Letní světová univerziáda se mi nepovedly tak, jak bych si představoval, ale ani tak jsem se nevzdával. Již před odletem jsem si zlepšil osobní rekord z loňského roku 74 metrů na 78. Ale bohužel jsem na to nedokázal navázat na velkých akcích. Asi jsem si to schovával do zásoby a vypustil veškerou energii v jednom hodu v Uherském Hradišti. Zde se mi povedl velmi výjimečný hod dlouhý 83,42 m. Což je hod znamenající nejlepší výkon v Evropě v kategorii do 23 let, zároveň jsem druhý na světě ve svém věku. Také jsem pokořil mistra Evropy Jakuba Vadlejcha a vedu letošní české tabulky mezi dospělými. A zároveň jsem ve věku 22 let osmý v Evropě a dvacátý první na světě mezi dospělými. A také mě tento hod posunul na šestou pozici v historii České republiky mezi dospělými, a to jen ve 22 letech.
Snad na tento skvělý výkon navážu i v následujících letech a ukážu všem, že i malý kluk z Vyškova s jedním velkým snem může dokázat velké věci.
Los Angeles 2028
V dálce před sebou vidím ten svůj sen LA28. Olympiáda, ta největší soutěž jaké může oštěpař dosáhnout. Byl bych hloupý, kdybych tak moc dřel a nedoufal v účast na Olympiádě. Bude to pro mě splněný sen a doufám, že zde budu moci reprezentovat jak svoji zemi, tak svoje rodné město Vyškov a především všechny co po mém boku stáli jak na vrcholu, tak i na dně. Budu zde reprezentovat svoji rodinu a svoje partnery jakým je například ATT Investments , kteří při mě stáli, když to nebylo zrovna jednoduché. Co by nám zbylo, kdybychom se vzdali svých snů? Já se svých snů vzdát nehodlám a budu dřít abych nebyl na Olympiádě nebyl jen do počtu.
