Helena Fibingerová, to je pojem. Legendární koulařka oslavila 13. července 70. narozeniny a to během atletického mítinku Kladno hází. Při té příležitosti poskytla magazínu ATT Sport Zone obsáhlý a velmi zajímavý rozhovor o její kariéře, ale i současnosti.
Vaše sportovní kariéra byla skvělá. Jste mistryní světa, mnohonásobnou mistryní Československa, z olympiády jste si odvezla bronz. Co tomu ale předcházelo? Vzpomínáte si na vaše začátky?
Pocházím z malého města – z Uherského Ostrohu. Tam to začalo. Vedle atletiky jsem se věnovala také házené a v obou těchto sportech jsem reprezentovala školu. Učitel tělocviku mi tehdy řekl, ať zkusím kouli. Nejdříve ty hody nebyly světoborné, ale na okresních školních závodech jsem hodila 8,80 metru. Ten výkon si pamatuji dodnes. Vítězný diplom z této akce mám doma také pořád.
Díky čemu byla podle vás vaše sportovní kariéra tak úspěšná?
Musím říct, že velkou zásluhu na tom mělo to, že jsem měla ráda běhání. To většinu atletů moc nebaví, ale já běhala ráda. Myslím, že běhání je pro každou atletickou disciplínu důležitým základem. Řada vrcholových atletů to i v dnešní době podceňuje. K tomu jsem měla štěstí, že mám pro sport skvělé fyzické dispozice. A v neposlední řadě musím říct, že mám ohromnou vůli. To mi zůstalo dodneška. A netýká se to jen oblasti sportu, ale i soukromého života. Ve slovníku nemám větu, že něco nejde. Pokud člověk udělá pro danou věc všechno, musí se mu to vrátit. Já pocházím ze skromných poměrů a ten sport měl pro mě obrovskou hodnotu. Chtěla jsem bojovat a vítězit.
Motivovala byste těmito slovy i dnešní mladé sportovce?
Určitě. Ke všemu to mohu porovnat – dobu, ve které jsem závodila já s dobou, která je teď. Chci ale zdůraznit, že se to celé netýká jen sportu, ale i mimosportovního života. Já byla úspěšná sportovkyně, ale úspěšná jsem dokázala být i po sportovní kariéře. Dosáhla jsem postu manažerky a dařilo se mi i jako podnikatelce. Chci ale říci také to, že i když jsem se dokázala prosadit poté, co jsem s atletikou skončila, nikdy jsem nezažila takové pocity štěstí, jako když jsem pokaždé odhodila kouli. Je třeba tyto dvě roviny odlišovat. Sport je zkrátka potřeba dělat hlavně pro radost.
Za vaší éry byla atletika trochu jinde. Nemrzí vás, že se ten sport celkem výrazně posunul?
Sport se změnil, to je jasné. Já bych ale viděla ten největší rozdíl v přístupu. Jsem velmi zodpovědný člověk. I to je něco, co stojí za těmi mými úspěchy. Během mé kariéry nebyly zdaleka takové podmínky, jaké jsou dnes standardem, a přesto jsem získala tři státní vyznamenání. Všechno to je jen o člověku. A samozřejmě, že to nebylo pokaždé lehké. Nejednou jsem brečela a naříkala si, že to nedokážu, ale nevzdala jsem to. Zisk medaile je dlouhodobý proces a to by si měl každý sportovec uvědomit. Musí vydržet. Pokud ale dají sportovci tomu sportu všechno, ten úspěch dříve či později přijde. To platí ale i v životě, já jsem toho příkladem.
Závodila jste za dob Československa. Tehdy naší zemi ovládal komunistický režim, který negativně ovlivnil nejednu sportovní kariéru. Jak poznamenal tu vaší?
No, šíleně. Hrozně mě omezoval. Já jsem vyhrávala všechny závody a v Československu jsem neměla konkurenci. Jenže jsem se často nemohla měřit se světovými atletkami, právě kvůli režimu. Musela jsem se s tím ale vyrovnat, člověk nic nenadělá. Režimu ale asi nikdy neodpustím, že mi nedovolil startovat na olympiádě 1984 v Los Angeles. Z politických důvodů nám to zakázali, dnes je to nemyslitelné. Já to tehdy už sice tušila předem, ale i tak mě to strašně mrzelo.
Jaký je váš život dnes?
Užívám si ho. Když jsem tehdy končila se sportovní kariérou, nechtěla jsem se stát trenérkou ani působit v atletice. Vzpomínám na tu atletickou část života jen v dobrém, ale chtěla jsem zkusit něco nového. Chtěla jsem si zároveň dokázat, že umím i něco jiného. A když už jsme se bavili o té promeškané olympiádě v USA, vynahradila jsem si to z odstupem času alespoň výletem do Los Angeles. To ale nesouviselo s tím, že bych se nad tím tehdejším zákazem nějak zastavila. Člověk se nemá vracet do minulosti. To by znamenalo, že není spokojený se současností. Ten výlet do LA byl jen čistě poznávací, nikoliv vzpomínkový. Jsem ale stále stejná, i když trochu více pokornější.
Takhle slavila Helena Fibingerová 70. narozeniny při atletickém mítinku Kladno hází:
Autor: LJ