Bývalá fotbalová reprezentantka a jedna z největších hvězd ženské kopané Pavlína Ščasná (37) ukončila svou bohatou kariéru v roce 2011. Nebýt vážného zranění kolene, mohla se po mezinárodních trávnících prohánět možná ještě dnes. Dcera trenéra Zdeňka Ščasného však ničeho nelituje a v rozhovoru pro magazín ATT Sport Zone se k těm nejzajímavějším okamžikům svého sportovního života vrátila.
S fotbalem jste začínala na Kypru, kde tou dobou působil váš tatínek. Jaké to pro vás bylo?
Začala jsem v devíti letech, ale nebylo to z iniciativy mého táty. Do té doby jsem dělala atletiku, gymnastiku a všechno možné. Když jsme se ale přestěhovali na Kypr, tak jsme bydleli v takovém osamoceném domě, který byl přímo u fotbalového hřiště. Můj starší brácha v té době už hrál za žáky a potřeboval, aby si s ním někdo kopal. Tehdy tak využil mě a od té doby mě to začalo bavit a hrála jsem. Na Kypru z toho pak byly dva roky intenzivního hraní fotbalu. Nechodili jsme tam totiž do školy, jelikož jsme měli individuální plán a času tak byla na sport hromada. Po těch dvou letech jsem si fotbal tak zamilovala, že už jsem nechtěla dělat nic jiného.
Umíte řecky?
Bydleli jsme na řecké části Kypru, ale jak už jsem říkala, do školy jsme nechodili. Doma nás učili rodiče, kteří měli učební propozice, abychom se naučili všechno dostatečně na to, abychom pak udělali zkoušky. Vždycky jsme měli s bráchou samé jedničky, takže se školou jsme neměli problém. Ale nepotkávali jsme se tam tolik s těmi kyperskými dětmi, jen na hřišti. Samozřejmě, že jsme nějaké základy řečtiny měli, ale když tam dneska jedu, tak si více věřím v angličtině. Řecky rozumím, ale umím jen základní fráze. Každopádně táta i brácha mluví plynule řecky dodnes.
Jezdíte někdy na Kypr na dovolenou?
Ano, na Kypr jezdíme pravidelně. Já už tam teď létám se svou rodinou a jezdíme do těch míst, kde jsme žili.
Později jste hrála za pražskou Spartu, mnichovský Bayern, Philadelphii, švédské Örebro a Malmö. Kde se vám líbilo nejvíc?
Na všechny kluby i země vzpomínám v dobrém. Hrozně ráda vzpomínám na Mnichov, ale úplně nejvíc na Švédsko. Do té země jsem se opravdu zamilovala. Nátura Švédů je hodně podobná té české, mají tam i podobný smysl pro humor. Kdybych si tehdy našla Švéda, tak bych tam asi i zůstala. Můj manžel je Čech a jsem s ním šťastná, Česko mám pochopitelně také ráda, ale ve Švédsku bych si dokázala představit celý život. V Americe bych třeba určitě žít nechtěla. Hrát a žít tam byla dobrá zkušenost, ale pokud bych měla říct nějaké místo, kde bych žít určitě nechtěla, tak by to byla určitě ta Amerika.
Hrála jste v mnoha zemích. Jaké tedy ovládáte jazyky, když už byla řeč o té řečtině?
Naučila jsem se jazyky, kterými se hovoří ve všech zemích, ve kterých jsem hrála. Německy už jsem trochu uměla ze školy a v Mnichově jsem si to ještě vylepšila. Anglicky už jsem uměla dobře a švédsky jsem se naučila během prvního půlroku působení ve Švédsku. Člověk se hlavně nesměl bát mluvit a třeba Švédi ocenili to, že s nimi někdo z ciziny mluví jejich řečí. A pokud jsem udělala nějakou chybu, tak mi ji odpustili. Já hrála ve Švédsku čtyři a půl roku a za tu dobu jsem se švédsky naučila perfektně.
Podepsal se váš tatínek hodně pod vašimi úspěchy a fotbalovým umem?
Má na tom určitě tu největší zásluhu. Nepřímo jsem díky němu začala hrát fotbal, jelikož jsme žili na tom Kypru, a pak byl můj první trenér v týmu. První rok na Kypru byl ještě v roli hráče a trénoval malé děti. Až během druhého roku se stal hrajícím trenérem áčka a to jsme dostali jiného trenéra. Pak se snažil chodit na moje zápasy a radil mi. Dodnes si pamatuji, že mě trenér v Bundeslize dal na první zápas za Bayern na pozici, na kterou jsem do té doby nebyla zvyklá. Ten zápas se mi vůbec nepovedl. Táta na tom zápase byl a poté, co skončil, mi přesně řekl, proč se mi nedařilo. Vysvětlil mi, co bych měla jak dělat. Já si z toho vzala ponaučení a hned další zápas jsem dala gól a byla jednou z nejlepších hráček na hřišti. Proto si myslím, že pokud člověk takové rady přijme, i když jde o konstruktivní kritiku, tak se díky tomu může zlepšit. Tátovi tak rozhodně vděčím za to, že jsem se dostala tam, kam jsem se dostala.
Nedobíral si vás někdo kvůli tomu, že je váš tatínek známý fotbalový trenér? Třeba ve smyslu, že vás protlačuje…
Já musím říct, že se mi tohle nikdy nestalo. Horší to měl v tomhle ohledu možná brácha, kterého trénoval víc. Mým trenérem byl vlastně jen na tom úplném začátku na Kypru. V zahraničí ani nikdo nevnímal, že by byl táta nějaký významný trenér.
Na jaké úspěchy nejraději vzpomínáte?
To, že jsem za pět sezon vyhrála se Spartou pětkrát titul, to bral tehdy každý spíše jako samozřejmost. Dneska už to třeba taková samozřejmost není. Přeci jen je třeba Slavie těžkým soupeřem a velkou konkurencí. My jsme si uvědomovaly, že máme nejlepší tým a ani jsme to nijak přehnaně neslavily. Pokaždé jsme to potvrdily. Považuji si však titulu ve Švédsku. Přeci jen to je jedna z nejlepších soutěží světa a tam jsem byla navíc v podstatě jednou z těch nejklíčovějších hráček týmu. Ke všemu to bylo v té poslední mé sezoně ve Švédsku. Malmö to dlouho chtělo, a když se to povedlo, tak to bylo nádherné. Jako můj osobní úspěch považuji to, že jsem se dostala do profesionální americké soutěže, tehdejší WUSA. Byla jsem druhou nejmladší hráčkou soutěže, tehdy mi bylo 21 let. Vzpomínám si, jak jsem tam tehdy slavila ty jednadvacáté narozeniny, což je v zámoří plnoletost, a jak tam tím všichni žili a říkali, že to jsou ty nejlepší narozeniny, které člověk může mít. Že už se může pít alkohol a tak (směje se).
Jak se podle vás změnil český ženský fotbal?
Tohle je taková otázka na delší rozhovor. Mezinárodní ženský fotbal udělal neskutečný krok dopředu. Češky také udělaly velký krok dopředu, ale ne takový, jako některé ostatní země. V tom světovém porovnání jsme se dokonce hodně odsunuly dozadu. Vzpomínám si, jak jsme porážely Holanďanky nebo Rakušanky a ty už dnes poráží nás. Dneska je Holandsko ve finále mistrovství světa. Takhle bych mohla i pokračovat. Minimálně jsme s nimi hrály vyrovnaně, ale dnes už nás tato Holandska, Rakouska a další předběhly. Celkově jde ale ženský fotbal strašně nahoru. Ať už zohledním peníze či mediální propagaci. Sparta i Slavia mají dnes takové podmínky, o kterých se nám ani nezdálo. Ani tak ta naše reprezentace není tam, kde bychom chtěli.
Kariéru jste ukončila kvůli vážnému zranění. Mrzí vás, že jste nehrála ještě déle?
Vždycky jsem si přála hrát do třiceti a pak založit rodinu. To se mi v podstatě vyplnilo. Už tu poslední sezonu v Malmö jsem hrála se zraněním kolene a pod práškama. Měla jsem poraněný meniskus a hrála jen přes bolest. Po sezoně jsem pak šla k panu doktoru Váchalovi a ten během operace zjistil, že tam mám ještě poraněnou chrupavku. To se stalo tím, že jsem to zranění přecházela. Já si tedy myslela, že budu ještě rok hrát. Podepsala jsem smlouvu s Bostonem a po operaci šlo všechno podle plánu. Mým rodičům tedy řekl, že už bych s tím hrát dál neměla. Já ale pořád trénovala a žila v domnění, že to dál půjde. Jenže pak jsem odletěla na Floridu, kde měl Boston soustředění. Tam jsem absolvovala první trénink a v tom koleni křuplo. V tu chvíli mi došlo, že už to fakt nepůjde. Vedení Bostonu jsem tedy oznámila, že to angažmá předčasně ukončím a tím zároveň uzavřu mou kariéru. Férově jsme se domluvili a já odletěla domů. Mě to ale nijak moc nevadilo. Během měsíce jsem stihla otěhotnět a tak jsem hned věděla, co bude dál.
Sledujete ještě fotbal?
Ženský o něco méně. To se koukám jen tehdy, když je nějaký zápas v televizi. Nemám totiž moc čas na to, abych se šla kouknout na stadion. Jinak se ale ráda kouknu na přenosy Ligy mistryň, ať už hraje Sparta či Slavia, nebo jsem se teď dívala na proběhlé mistrovství světa žen. Mužský fotbal také sleduji, snažím se být v obraze.
A čemu se věnujete dnes?
Pracuji jen z domova. S manželem jsme založili firmu, která se zabývá kvalitou v automobilovém průmyslu. Pomáhám trochu s administrativou, ale většinu času se opravdu snažím věnovat dětem. Manžel je totiž hodně pracovně vytížený, jezdí po celé republice. Já se to tak těm dětem snažím vynahrazovat. Ve sportu se jinak profesně vůbec nepohybuji.
Budou děti pokračovat v budování jména Ščasný ve fotbalovém prostředí?
To nechám na nich. Já se je snažím do ničeho netlačit. Dcera Eliška mi ale už několikrát řekla: “Maminko, já nebudu fotbalistka,” ale sport dělá. Díky spolužákům se dostala k hasičskému sportu. Ráda jí v tom podporuji a jezdím s ní na závody. Synovi jsou zatím čtyři roky, takže u něj je na sport ještě přeci jen docela brzo. Ale už si začal kopat s míčem a hodně ho to baví. Doma si kopeme často, ale držet ho u toho nebudu. Pokud však bude chtít hrát fotbal, tak ho ráda podpořím.
Autor: LJ