Jeho hlas a analýzy zná z televize snad každý hokejový fanoušek. Starší generace si ho jistě vybaví ještě jako hráče Sparty, Hradce Králové, Philadelphie či švédského MoDo nebo Luleå. Někdejší reprezentační útočník Martin Hosták si dal od práce experta na České televizi pauzu a stal se generálním manažerem hokejového Zlína. V rozhovoru pro ATT Sport Zone povyprávěl i o účinkování ve filmu Letní hokej, který se natáčel v Maroku.
V létě 2019 přišel do kin dokumentární film Letní hokej. Vy jste se účastnil jeho natáčení. Jak byste dílo představil?
Film ukazuje výměnný pobyt mladých hokejistů. Čeští kluci z Náchoda vyrazili do marockého města Salé. Takovéto výměnné pobyty jsou úplně běžné. Bydlí se u rodin a podobně to bylo nastavené i tady s tím rozdílem, že se normálně nejezdí do Maroka a není u toho kamera. Nápad na natočení toho filmu vznikl u režisérky Rozálie Kohoutové, která se baví s Otakarem Černým. Ona nějakým způsobem zareagovala na to, že v Maroku je pár nadšenců, které baví hrát hokej.
Už z podstaty názvu toho díla vyplývá, že jde o sportovní záležitost. Může Letní hokej zaujmout ale i ty diváky, kteří ke sportu tak blízko nemají?
Jednoznačně. Já jsem trochu zklamaný z toho, že toho sportu ve filmu nebylo víc. Těch hokejových zážitků jsme tam měli totiž opravdu mnoho. I tak je ten dokument hlavně o hokeji, o kterém se tam neustále mluví. Rozhodně jsem ale přesvědčený o tom, že pokud je divák, kterého hokej absolutně nezajímá, ho může Letní hokej oslovit. Odráží se tam jednak rozdíly v naší a marocké kultuře, ale také podobnosti mezi teenagery. Ta česká generace teenagerů je hodně zaměřena na ty mobily, což sice ta marocká také, ale ti Maročané se umí lépe spontánně bavit. Ten film je vlastně taková sonda do života teenagerů. Přitom ten film nechce prvoplánově vypíchnout rozdíly mezi tím, že my jsme národ křesťanský a oni muslimský, ale je to takové širokospektrální.
Jaké jsou vůbec v Maroku podmínky na hokej?
Ambice pozvednout tamní hokej v Maroku určitě mají. Co si ale budeme povídat, čeká je velký kus práce. V první řadě tam musí přesvědčit všechny šéfy sportu a olympijský výbor o tom, že tam vůbec hokej existuje. Dalším krokem by musela být výstavba haly. Jsou tam totiž jen dvě kluziště a to ještě v obchodních domech. Ta kluziště navíc nemají běžné rozměry, i proto tam hrají formátem čtyři na čtyři a prakticky bez čar.
Jak jste reagoval na to, když vám přišla nabídka na účinkování v Letním hokeji?
Postavil jsem se k tomu se širokým úsměvem. Když mi Rozálie Kohoutová řekla, že plánuje natáčet film o hokeji v Maroku, tak jsem se vážně pobavil. Nakonec si ale myslím, že to pro mě bylo poučné a měl jsem z toho velký zážitek.
Zůstaňme u televizních kamer, ale od Letního hokeje pojďme do studia Buly, kde jste dlouhé roky působil jako hokejový expert. Jak vzpomínáte na tuto životní a pracovní etapu?
Trvala dlouhých sedmnáct let, ale já doufám, že ještě není uzavřená. Na tu etapu vzpomínám velice rád. Ta práce mě moc bavila. Kluci, kteří na tom pracovali, byli skvělí a skvěle se s nimi spolupracovalo. Ať už to byl Robert Záruba, který mě k tomu dostal, Petr Vichnar, od kterého jsem se toho spoustu naučil, nebo v posledních letech Michal Dusík, Jirka Hölzel či Tomáš Jílek. V té partě jsem se cítil dobře a byl jsem celou dobu u něčeho, čemu rozumím a co mám rád.
Říkal jste, že to nepovažujete za uzavřenou kapitolu. Uvidíme vás tedy ještě někdy na televizních obrazovkách coby experta?
To se teprve uvidí. Moc totiž nevím, co bude následovat poté, co jednou nebudu dělat manažera Zlína. Teď mám v rámci té funkce plné ruce práce a zabírá mi to veškerý volný čas. Navíc jde o určitý střet zájmů, kvůli čemuž bych toho experta ani dělat nemohl. Do budoucna bych se ale spolupráci s kluky z České televize určitě nebránil.
Jak vám sedí role generálního manažera Zlína?
Jak kdy (směje se). To záleží na tom, kdy se mě na to zeptáte, ale když to zprůměrujeme, tak ano. Někdy se cítím dobře, ta práce rychle utíká a já mám rád, když cítím ten tah na bránu. Baví mě, že je dobré na této pozici něco podle sebe vybudovat. Někdy ale cítím takovou marnost a boj s větrnými mlýny, ale člověk na tom dobře vidí, že je to velmi těžká práce. Zatím mě to ale baví a cítím, že tomu zlínskému hokeji mohu nějak pomoci a někam ho posunout.
V hokeji jste si vyzkoušel spoustu pozic. Byl jste hráč, trenér a expert, ale být manažerem je pro vás něco docela nového. Musel jste se hodně věcí učit?
Učí se člověk každý den a myslím, že ani nikdy nepřestane. Na druhou stranu to pro mě zas tak moc nová role není. Už dříve jsem jakéhosi manažera nebo koordinátora klubu dělal v juniorských reprezentacích. Do toho jsem působil v představenstvu klubu z Hradce Králové a dělal jsem tam manažera mládeže. Tohle všechno byly zkušenosti, které jsem ve Zlíně mohl využít. Ano, ve Zlíně to je svým způsobem nová role, ale není to tak, že bych k řízení týmu neměl potřebné zkušenosti.
Vy pocházíte z Hradce Králové, ale manažera jste odešel dělat do Zlína. Jak k tomu došlo?
Oslovil mě pan Zbožínek (viceprezident klubu PSG Berani Zlín), který mě znal právě z juniorských reprezentací a bylo to ve vhodnou dobu, kdy jsem si říkal, že by bylo zajímavé zkusit novou výzvu. Ve Zlíně mám byt, trávím tam většinu času, ale na víkendy jezdím domů do Hradce Králové.
Máte za sebou také úspěšnou hráčskou kariéru. Vzpomínáte nejraději na vaše dvě sezony v NHL?
Zpětně se musím přiznat, že působení ve Philadelphii beru jako úspěch. Mám na to spoustu vzpomínek, ale i pár schovaných artefaktů. Doma mám ještě svůj dres Flyers, dvě hokejky nebo památeční puk, se kterým jsem tam dal první gól. Nejlépe jsem se však cítil ve Švédsku, kde jsem strávil devět sezon.
Hráčskou kariéru jste ukončil právě ve švédském týmu Luleå v roce 2001 a to v celkem slušné formě. Nešlo pokračovat ještě déle a skončit někde v Česku?
Já jsem se pokoušel o to rozloučení s kariérou ve Spartě, ale to se nějak nepovedlo. Když jsem končil, tak jsem měl ještě smlouvu na rok ve Švédsku, ale ze zdravotních důvodů to už dál nešlo. Měl jsem chronické problémy s kyčlemi a tříslem.
A co vám nejvíc utkvělo v paměti ze Švédska?
Určitě bych vypíchl vztah k přírodě. Švédové, ale obecně všechny ty severské národy, žijí ve velké symbióze s přírodou a to se mi strašně líbí. Hrozně rád se tam vracím a nedávno jsem tam byl na čtrnáct dní na dovolené. Švédštinu si navíc stále oprašuji, takže pořád mluvím dobře.
Autor: LJ