Býval to nadějný hokejbalista, který si zahrál i za mládežnickou reprezentaci České republiky. Nakonec se ale začal více věnovat své profesi, která mu jde dokonale. Řeč je o šéfkuchaři kladenské restaurace Plzííínka Tadeášovi Bečkovi.
V 25 letech jste se stal šéfkuchařem ambiciózní restaurace Plzííínka v Kladně. Považujete to za úspěch s ohledem na váš věk?
Úplně na začátku jsem šel studovat obor kuchař/číšník, ale v té době jsem vůbec nestál o to, abych kuchaře dělal. I proto jsem si udělal maturitu, abych se mohl věnovat něčemu jinému. Sice mě bavilo vařit doma, ale tu profesi jsem vážně dělat nechtěl. Jenže poté, co jsem ukončil studium, se mi ozval kamarád z pětihvězdičkového hotelu v Praze, jestli bych tam nechtěl nastoupit.
A rázem bylo asi všechno jinak, že?
Přesně tak. Začalo se to ve mně prát, začal jsem o tom přemýšlet, zeptal jsem se rodiny na to, jaký na to má názor. Tak jsem to nakonec šel zkusit. Zpočátku to bylo hodně náročné, protože jsem to před tím nikdy nezažil, nikdy jsem v takhle velké kuchyni nepracoval. Přesto všechno jsem tam strávil tři skvělé roky, naučil jsem se tam spoustu věcí a chytlo mě to. Vařilo se tam z docela drahých surovin a to byla velká škola. Vekou výhodou bylo, že jsem hned na začátek viděl špičkovou gastronomii a nezačal tak v nějaké hospodě nebo restauraci, které jsou na nějaké nízké nebo nižší úrovni. Tam by mě to asi spíš odradilo, tady naopak chytlo.
V restauraci, kde aktuálně působíte, se snažíte dělat každé jídlo jinak. Když jsem si zde objednal svíčkovou, nedostal jsem pět knedlíků a terčík, ale vypadalo to jako hodně moderní jídlo. Je tohle váš rukopis?
Je pravda, že na tohle nejsou ještě lidé z Kladna úplně zvyklí. Možná by na talíři raději viděli to klasické jídlo, ale náš koncept je právě takový, abychom dělali moderní gastronomii. Všechno to vychází z mojí hlavy, kdy si řeknu, že to jídlo chci, aby nějak vypadalo, a pak se do toho pustím. V kuchyni se už vymyslelo všechno, nic nového asi nevymyslíme, ale na vzhled toho jídla se snažíme hodně soustředit.
Plzííínka funguje chvilku. Než byla otevřena, nabíral jste zkušenosti v Anglii. Jaké to tam bylo?
Byla to životní i profesní zkušenost. Do Anglie jsem už ale jel s tím, že bych se měl vrátit v březnu, abych mohl nastoupit do Plzííínky. Nakonec jsem se vrátil už na konci prosince a chvilku jsem působil v restauraci Bellevue v Praze, kde mi to také dalo ohromně moc. To je také totiž jedna z nejlepších pražských restaurací. Jinak v tom Londýně to nebylo vůbec lehké. Nejdřív jsem nerozuměl skoro ani slovo. Ta kuchařská terminologie byla docela snadná, ale ta ostatní komunikace mi dělala problémy. Zvlášť, když se mnou mluvili rodilý mluvčí, těm nerodilým jsem tak nějak rozuměl. Vždy jsem se ale snažil nějak pochopit, co kdo chce a udělal to (směje se).
Když jste se připojil k týmu Plzííínky a dostal možnost dělat šéfkuchaře, měl jste volnou ruku, co se týče jídel?
Na všem jsem se předem domlouval s majitelem Radkem Kottem. On je mimochodem bezvadný člověk, je fakt skvělé pro takového člověka pracovat. Ubíráme se společně tím směrem, že chceme dělat moderní gastronomii. Věřím, že když nás to tu baví, to jídlo podle toho i vypadá. Je tady navíc skvělá parta a každý z personálu se snaží o velmi osobní přístup k zákazníkům.
Nebyl to risk, otevřít v Kladně restauraci, která úrovní jídel připomíná spíše Prahu?
To jsme jedině rádi, že úrovní jídel připomíná Plzííínka Prahu. Navíc si myslím, že máme normální ceny. Jediná nevýhoda Kladna je, že tu žije i s okolím nějakých 80 tisíc obyvatel. To je úzkoprofilová společnost. Samozřejmě, že se nikdo nikdy nezavděčí každému, ale my samozřejmě děláme všechno proto, aby u nás byli lidé spokojeni.
Jak byste specifikoval kuchyň a pokrmy v Plzííínce?
Zaměřujeme se hodně na česká jídla, ale máme tu třeba i prvky z Francie. Teď vyzkoušíme zase trochu nové menu, kam chceme zařadit třeba gazpacho. Jinak se chceme zaměřovat hodně na steaky. Pokud bych mohl něco doporučit, tak určitě právě steaky, uzený jazyk je u nás skvělý, tatarák se snažíme dělat trochu jinak a dezert, který je u nás hodně populární, je jablko z bílé čokolády, které je moderní alternativou štrúdlu, dejme tomu. Rád bych ještě dodal, že v Plzííínce si děláme všechno sami. Připravujeme si knedlíky, ale třeba i bulky na burgery si vyrábíme.
Vaše práce je náročná, vaříte si ještě doma?
Doma moc nevařím. To si spíše připravují jídla tak, abych si splnil nějaké nutriční hodnoty (směje se).
Pojďme se ještě dostat ke sportu, o kterém magazín ATT Sport Zone je především. Mohl byste se vrátit k vaší sportovní minulosti?
Sportuji od malička. Aktivně jsem hrál nejprve fotbal za Velkou Dobrou, potom jsem začal hrát hokejbal. Zapsal jsem si dva starty za Kladno v extralize mezi muži, v mládežnických kategoriích jsem vyhrál čtyři tituly – od žáků až po starší dorost, se kterým jsme to vyhráli 2x po sobě, to bylo skvělé. Byl jsem i na reprezentačním turnaji na Slovensku, ale na mistrovství jsem se bohužel nedostal. Teď už si chodím jen občas zahrát na nějaký turnaj, měl jsem zranění kolene a člověk navíc nemá čas, takže teď už mám hokejbal jen pro občasnou zábavu.
A jinak se sportům věnujete? Ať už jako rekreační sportovec, nebo divák…
Ano, asi nejraději mám od malička lyžování. Také si jdu občas zahrát tenis. A jako divák miluji hokej. V NHL fandím hlavně Nashvillu, v Česku samozřejmě kladenským Rytířům, na jejichž zápasy rád chodím.
Sportovcům někdy v Plzííínce také vaříte?
Já myslím, že k nám kluci z hokeje chodí, ale já o tom z kuchyně samozřejmě tak velký přehled nemám. Vím, že tu byl z kladenského áčka třeba Adam Kubík. Mimo hokejisty u nás byl na obědě ale třeba celý tým kladenských hokejbalistů.
A moje poslední otázka míří ke kuchařským soutěžím a pořadům v televizi. Sledujete je? A co říkáte například na výkony amatérů v MasterChefovi?
Na tyto pořady a soutěže se ve volném čase koukám. Třeba soutěžící v MasterChefovi obdivuji, ale musíme si říct to, že oni se ty pokrmy nejdříve učí s těmi profesionály a až pak je vaří na ostro – to je to, co pak vidíme. Jinak všichni tři porotci z MasterChefa jsou opravdové špičky, od těch člověk jistě něco okouká.
Autor: LJ