Motokrosařek v Česku moc není, a tak se často poměřuje hlavně s muži. Barbora Laňková má za sebou starty na mistrovství světa a těší se z několika úspěchů, o kterých na samém začátku snila. V rozhovoru pro ATT Sport Zone se svěřila s tím, že si tak hlavně přeje, aby ji motokros stále naplňoval a bavil a přiznala, že jí závodění jde lépe, než role domácí hospodyňky.
Jaké byly vaše první sportovní krůčky?
Sport mě bavil od mala, ale ničemu jsem se nevěnovala úplně na plno. Na základce jsem hrála basketbal a florbal, ráda jsem jezdila na kole. Až v 11 letech jsem se pořádně dostala k motokrosu a závodění. To mě nadchlo a už jsem nechtěla dělat nic jiného.
Váš tatínek se pohyboval u motorek, proto jste si je vybrala i vy?
Ano, motokros jezdím hlavně díky taťkovi. Odjakživa ho motorky baví, on sám sice nikdy nezávodil, ale dělal mechanika strejdovi, který se motokrosu věnoval. Začalo to tím, že mi ve 4 letech vyrobil minibika s motorem z babety. Poté, co jsem povyrostla, předělal mi pionýra na krosku, abych se naučila řadit. No a pak přišla konečně na řadu pořádná motokrosová motorka – Suzuki RM 85. Na té jsem odzávodila svou první sezónu. Naštěstí to chytlo i mamku, která mě dodnes podporuje na 100% a nesmí na žádných závodech chybět.
Minimálně v Česku se motokrosu moc žen nevěnuje. Je pro vás výhodou, že nemáte tak velkou konkurenci?
Je pravda, že v porovnání s klukama, je nás holek minimum. Třeba na krajské přebory nebo hobby cupy se nás sjíždí opravdu málo. Sice zde máme také svou kategorii, kde jsme hodnocené zvlášť, ale většinou nás nestartuje více jak deset. Já to řeším tak, že jezdím dvě kategorie, jednu s holkama a druhou s klukama v kategorii MX2. Je to pro mě super trénink a navíc mě to mezi kluky i více baví – na start se nás většinou postaví 30 až 40, takže jsou to pořádné závody. Na MMČR je situace trochu lepší. Jezdí k nám i závodnice ze zahraničí – Rakousko, Polsko, Německo, Slovensko, Maďarsko, takže se nás sjíždí tak 20 až 30 a konkurence není vůbec špatná.
Málokterý sport se občas neobejde bez nějakého toho šrámu, ale u motokrosu bývají zranění často vážnějšího charakteru. Máte s tím svou zkušenost?
Pády a bolest k motokrosu patří. Pár úrazů už jsem samozřejmě měla, ale myslím, že na to, jak dlouho už jezdím, toho nebylo zase tolik. Většinou jsou to naštěstí jen naraženiny a odřeniny. Můj nejhorší úraz byla asi zlomená stehenní kost v roce 2013.
Na jaké mety byste během kariéry ráda dosáhla?
Dalo by se říct, že to, co jsem si kdysi přála, se mi už splnilo. Zúčastnila jsem se několika závodů mistrovství světa, kde se mi podařilo ve velké konkurenci bodovat, vyhrála jsem rakouský mistrák žen a stala jsem se mezinárodní mistryní ČR v motokrosu. Samozřejmě bych byla ráda, kdyby se mi ten domácí titul povedl ještě jednou. Ale hlavním cílem je pro mě, aby mě to pořád tak bavilo a naplňovalo. Abych se na motorce cítila dobře a každý závod si užila. To je to, proč se tomu už tak dlouho věnuji – ta radost z jízdy!
Co vás baví ve volném čase?
Dalo by se říct, že všechen svůj volný čas obětuji motokrosu. Je to fyzicky jeden z nejnáročnějších sportů, takže fyzická příprava je hodně důležitá. Když přijdu z práce domů, jedeme buď na trénink nebo si jdu zaběhat, případně si zacvičím. Víkendy trávím přes sezónu, což je březen až říjen, na závodech. Ale když mám náhodou čas, ráda fotím nebo třeba kreslím.
A poslední otázka na odlehčení… Cítíte se lépe za plotnou? Nebo jsou vaší komfortnější zónou řidítka na motorce?
Řekla bych, že zatím u mě asi vedou ty řídítka – na trati se cítím lépe než doma v kuchyni (směje se).
Autor: LJ