Je jí osmatřicet let a ještě pořád závodí mezi světovou elitou. Řeč je o české oštěpařce Barboře Špotákové. Dvojnásobná olympijská vítězka, anebo také trojnásobná mistryně světa, poskytla magazínu ATT Sport Zone obsáhlý rozhovor, ve kterém mluvila mimo jiné i o tom, jak dlouho ještě potrvá její kariéra.
Během akce Kladno hází jste se potkala s Helenou Fibingerovou, která zrovna slavila 70. narozeniny. Jak ji vnímáte?
Je to velmi energetická žena, se kterou jsem v minulosti i několikrát spolupracovala. Když ukončila svou atletickou kariéru, tak se hodně snažila získávat finanční podporu pro českou atletiku. Snažila se zároveň přesvědčovat veřejnost o tom, že atletika je opravdu královnou sportu. Ona je zrovna docela hodně přesvědčivá, takže tohle jí šlo. Mě se na ní vždycky moc líbilo, jak dokázala jednat s lidmi.
Jak vy vnímáte atletiku s ohledem na dnešní dobu?
Pro atletiku je v dnešní době určitě těžké získávat sponzory i sportovce. Těch sportů je totiž mraky a co si budeme povídat, atletika je ve své podstatě docela nuda. Chci tím říct to, že atletika je i co se týče tréninku hlavně dřina. Není to zkrátka žádný adrenalinový sport, které jsou dnes ty nejoblíbenější. Je prostě taková doba, že frčí spíš takové ty dynamické sporty, kde se pořád něco děje. Když už jsme se bavili o paní Fibingerové, tak takových, jako je ona, bychom potřebovali pro růst té atletiky víc.
Jde podle vás nějak efektivně namotivovat děti nebo mladé lidi, aby se začali více věnovat atletice?
Myslím, že to celé začíná u rodičů. Nejhorší je, když si rodič myslí, že své dítě dá na sport a automaticky ho to chytne. Já to vidím na svých dětech. Pro děti je nejlepší, když je rodič vezme šlapat někam po horách a ke sportu se pak dostanou nějak přirozeně postupem času. Je dobré, když se děti naučí plavat, jezdit na kole a tak dál. Nikdy jsem nebyla na nějakou konkrétní specifikaci ve smyslu, že tenhle sport má tohle dítě dělat. Sama jsem dělala spoustu různých sportů. Dítě nebude dobré například v házení kouli tak, že bude koulí házet od malička. Je potřeba, aby získalo spoustu dalších sportovních dovedností, které jsou pro ten sport potřeba. Pak je také důležité, aby byli rodiče na ty své ratolesti trochu důslednější. V tomto ohledu je třeba dobré začít od úplných maličkostí. Místo toho, aby děti jely autem, je lepší, aby šly pešky. Když chce mít rodič úspěšné děti ve sportu, tak je podle mého názoru strašně důležité, aby se zapojil i on sám.
Jak jste se vy sama dostala ke sportu?
Já jsem z Jablonce nad Nisou, kde jsme bydleli na kraji města a neměli auto. MHD tehdy nefungovalo tak dobře, jako dnes. Pamatuji si, jak máma před Vánocemi pětkrát zapomněla něco koupit a já tak musela šlapat dlouhý táhlý kopec v Jablonci z domova do centra, abych to nakoupila. To bylo pohybu až až. O fyzičku a namakáná lýtka nebyla nouze. Jablonec je navíc bohatý na sportovní vyžití, takže já brala sport tak nějak automaticky. Hrála jsem aktivně basketbal, venku jsme pořád chodili kopat s míčem. Dělala jsem také střelbu, to bylo ještě ve Svazarmu (směje se).
Na jaký úspěch nejraději vzpomínáte?
Já jich mám docela hodně a těžko budu vypichovat jeden konkrétní. Ale přeci jen mám dva, které jsou o něco cennější. Jedním z nich je zlaté mistrovství světa v Londýně 2017, kdy jsem po deseti letech obhájila titul mistryně světa. To bylo úžasné, vždyť mi tehdy bylo 36 let, to je úspěch. A samozřejmě nemohu zapomenout na olympiádu v Pekingu 2008. To byl takový malý zázrak. Navíc jsem porazila neskutečně nabitou Marii Abakumovovou a to navíc na výročí okupace 1968. I když jí to stříbro pak vzali, porazit tohle ruské monstrum bylo úchvatné. Člověk navíc pak vidí, kolik lidí ten sport může ovlivnit a jakou z toho měli radost. Dodnes za mnou lidé chodí a vypráví mi, jak ten náš česko-ruský souboj viděli a jak to prožívali.
Je vám osmatřicet let, ale stále prokazujete, že se můžete měřit se světovou konkurencí. Jak dlouho vás ještě uvidíme závodit?
Těžší otázku jste mi asi nemohl dát (směje se). Přála bych si, abych mohla ještě kvalitně závodit na olympiádě v Tokiu 2020. S přibývajícím věkem je to ale pochopitelně těžší a těžší. K tomu už mám dvě děti a je to neskutečně náročné. Podporu mám a teď je důležité hlavně to, aby mi vydrželo zdraví. Bude olympiáda v Tokiu a pak šlus.
Budete se i po konci kariéry věnovat atletice?
Já bych spíše chtěla dělat sporty, na které při atletice nemám čas. To je třeba tenis nebo beach volejbal. Pokud by se ale děti daly na atletiku, budu se jim v rámci této oblasti také věnovat. A profesně bych u atletiky asi nějak zůstala, jelikož si uvědomuji, že mohu mnohé předat ostatním a byla by škoda, kdybych si to pak nechala pro sebe. Zvlášť to budu dělat ráda, pokud o ty mé služby bude zájem. Také chci mít vliv na to, že ty děti budou sportovat. Děti mají totiž už od narození chuť běhat a soutěžit, já to moc dobře vidím u dětí ve školce. My to v nich ale musíme nějakým způsobem probudit a nasměrovat je. To by mohla být má úloha.
Autor: LJ