Je mistrem Evropy a jako první Čech ovládl celkové hodnocení Světového poháru. Vodní slalomář a kajakář Vít Přindiš však stále sní o olympiádě, která mu kvůli složitým kvalifikačním kritériím uniká. Věří, že se na ni ještě někdy podívá? Jak zvládá roli novopečeného tatínka? A jaký vztah má s “konkurenty” Vávrou Hradilkem či Jiřím Prskavcem? Nejen o tom je další rozhovor na ATT Sport Zone.

Do kajaku vás posadil váš otec. Jaké byly ty začátky? A to třeba i ve smyslu, že když někdo hraje fotbal, vezme si míč a jde si zakopat, ale ve vašem sportu to v tak nízkém věku úplně možné není…

Vyžadovalo to velkou časovou flexibilitu mých rodičů. Když jsem začínal, neexistovaly žádné kajaky pro děti jako tomu je dnes. Ty lodě se vyráběly prakticky jen doma. Ale ty první okamžiky trénování na vodě byly spíše o hraní. Zkoušeli jsme se vůbec rozjíždět a bylo to celkem bezpečné pod dohledem rodičů. Já už si to ale popravdě moc nevybavuji, jen vím, že jsme nejdříve trénovali na hladké vodě a postupně jsme přecházeli na obtížnější úseky řek. To je pak fáze, kdy spousta dětí končí, protože se jim přihodí nějaký nepříjemný zážitek a vodu opustí.

A vám se někdy stalo něco, že jste dostal z vody strach a už jste se k ní třeba i jen na nějakou krátkou dobu nechtěl vrátit?

Nic tak hrozného si nevybavuji. Vodu jsem měl odjakživa rád, ale odmala jsem k ní měl respekt. A vím, proč ten respekt by měl mít každý z nás. Vím to mnohem lépe než obyčejný smrtelník. Paradoxně asi ten nejhorší zážitek mám z Česka, kdy jsme sjížděli na raftu okolo mých dvaceti let Čertovy proudy. Tam jsme se převrátili a já se snažil ostatní zachraňovat, ale vzhledem k těm tamním silným proudům to nešlo. To opravdu nebylo vůbec příjemné. To ale nebylo v kajaku, na ten takové špatné vzpomínky nemám.

Pokud bychom dali ty první dvě otázky dohromady – je pro potenciální zájemce kajak bezpečný a finančně a časově dostupný?

Pokud bych začal u té bezpečnosti, tak to je úplně v pohodě. Trénujeme primárně na umělých tratích, které jsou k tomu sportu uzpůsobené. Je tam tak minimalizované riziko toho, že by se tam člověk nějak hodně pomlátil nebo zaklínil. Je to ale pořád sport a k němu ta zranění patří. Zranit se můžete i při chůzi na chodníku, takže tomu se asi ani tady nevyhnete. Já sám mám operované rameno. Finančně se to dá zvládnout. V našem oddílu třeba dětem všechno dokážeme zapůjčit za nějaký jednorázový roční poplatek. Tato fáze je opravdu ta začáteční, než se rodiče rozhodnou, že svým dětem pořídí svou výbavu.

U vašeho sportu platíte daň za kvalifikační pravidla na olympiádě, kvůli kterým není jisté, jestli se na olympijské hry někdy vůbec podíváte. Neštve vás tento systém?

Mrzí mě to. Každý sportovec má sen o účasti na olympiádě. Dostat se tam je ale jedna věc a nějak tam uspět je druhá. Spousta sportovců se totiž na olympiádě jen tak v tichosti představí a tím to pro ně končí. U nás je spousta dobrých závodníků, kteří tam mohou uspět, ale kvůli těm kvótám se tam nakonec ani nedostanou. Já to beru tak jak to je a snažím se na všechny závody připravit co nejlépe. Úspěchy na mistrovstvích či světových pohárech jsou kolikrát cennější, protože na těchto akcích startuje více kvalitních kajakářů. Rád bych se na olympiádu někdy podíval, ale situace je jaká je a já jsem prakticky smířený s tím, že to možná nikdy nevyjde.

Na české špičce jste vy, Vavřinec Hradilek a Jiří Prskavec. Jaký máte vztah? Přijde mi, že velice přátelský na to, že jste konkurenti. V jiných sportech takovéto vztahy nebývají často nejlepší…

U nás je to v tomto ohledu určitě takové čistější a přátelské. Já to vždy říkám, ať si to lidé představí tak, že my spolu sice závodíme, ale my proti sobě nemusíme nastoupit na kurt či do ringu. Jedeme sólo a jsme jen sami strůjci svého úspěchu či neúspěchu. Ti ostatní závodníci nám to nemohou nijak přímo narušit. My musíme podat co nejlepší výkon a být lepší. Může to ovlivnit počasí či rozhodčí, ale něco takového je v každém sportu. Já se nikdy nemohu zlobit na Vávru nebo Jirku za to, že mě porazili. O tom sport není. Já musím jen uznat, že byli lepší.

Teď ale trochu z jiného soudku. Na letošní duben jistě nezapomenete, narodila se vám dcera Amálka, tak jak zvládáte ty náročné začátky?

Ano, na to nebudu moct nikdy zapomenout. Dcera se navíc narodila v době pandemie koronaviru a ačkoliv ta situace stojí za… No, nestojí za nic, mohl jsem si dcery užívat několik měsíců opravdu dosyta. Za normálních okolností bych byl hodně v zahraničí na závodech, ale tentokrát jsem byl asi jen den mimo domov na závodech v Česku. Za to jsem strašně rád, i když začátky s dcerou byly náročnější. Tak to bývá. Do toho jsem řešil jak se bude vyvíjet situace, a kdy a kde budou a nebudou závody. Nevěděl jsem, jak se budu moci připravovat, nevěděl jsem skoro nic. Pak si to ale sedlo, jen tedy noční procházky s malou po bytě, aby usnula, byly náročné (směje se). Je to krásné období i přesto, co se teď ve světě děje.

Povedete dceru také ke sportu?

Určitě ano. S partnerkou už jsme se bavili o tom, že budeme chtít, aby sportovala. Když jsem byl já dítě, nebylo to hned o tom, že jsem šel rovnou na kajak. Chodil jsem do sportovního kroužku, kde jsem si toho vyzkoušel více a pak se rozhodl pro jeden sport. Takhle bych chtěl, aby to měla dcera také, aby měla širokou škálu možností a pak si vybrala.

Všiml jsem si, že když cestujete, stále vás to alespoň podle fotek táhne k vodě. Je to tak?

To mohu potvrdit. Hrozně rád jezdím k moři, to je úplně jiný charakter vody než na závodech. Vodu mám ale rád ve všech jejích podobách a charakterech.

Který kout světa vám nejvíce přirostl k srdci?

Tak to je těžké. Vyjmenovat jedno místo opravdu není jednoduché, na každém místě je něco zajímavého. Mě se líbilo skoro všude, kde jsem byl. Kam se však budu vždy rád vracet, tak to je Nový Zéland. Tam je ta příroda úchvatná. Doufám, že tam v co nejkratší možné době vezmu i rodinu.

A na závěr zavzpomínejme na rok 2016, kdy jste si vyzkoušel roli moderátora v olympijském parku v Lipně. Je to něco, co vám sedlo, a na co třeba jednou navážete po skončení kariéry?

Jestli mi to sedlo? To je otázka na posouzení ostatních (směje se). Byla to spíš taková kapitolka, ale byla to super zajímavá zkušenost. Hodně jsem se toho naučil a poznal mnoho zajímavých lidí. Moc rád na to vzpomínám, ale že bych se tomu někdy věnoval, to nevím. Bavilo mě to, byla to sranda.


Autor: LJ