Je jí teprve osmnáct let, a i přes to, že v dětství ani sportovat nechtěla, nyní ví, že postupně odhaluje svůj talent. Česká běžkyně Barbora Malíková v rozhovoru pro ATT Sport Zone mimo jiné mluvila o svém poznávacím znamení, kterým jsou pro minimálně české sportovce neobvyklé dredy. V čem podle této velké sympaťačky spočívá jejich výhoda?
Začněme tradiční otázkou. Jaké byly vaše sportovní začátky?
Začátky? Jako malá jsem měla ke sportu daleko – spíše jsem tvořila, měla jsem strašně ráda keramiku, a tělocvik byl u nás o házení míče do koše, což mě nebavilo. Nebo o vybíjené a tam jsem se zase bála. Rodiče chtěli abych se rozvíjela i tímto směrem a řekli, že si mám vybrat sport – já uvažovala jestli atletiku a nebo bojové umění. U mamky po bezpečnostní stránce vyhrála atletika, a tak jsem na začátku 4. třídy v 9 letech nastoupila k trenérce do atletiky v Opavě, kde jsem už zůstala.
V patnácti letech jste zaznamenala první větší úspěch, kdy jste vyhrála na trati 400 metrů mistrovství světa do 17 let. Tušila jste, že volba pro atletiku byla v těch vašich začátcích ta pravá?
To jsem tedy netušila, byl to pro mě nový svět, první velké závody, vůbec první let letadlem, ale těšila jsem se tam a chtěla jsem běžet nejlépe jak jsem jen mohla. Chtěla jsem a chci být úspěšná, proto člověk závodí ne? (usmívá se). Tak jsem se snažila, aby se tento sen/cíl stal skutečností.
Je vám 18 let, vše tedy máte před sebou. Čeho byste chtěla v atletice dosáhnout?
Asi to bude znít už hodně ohraně a hodně nad věcí, ale člověk musí mít cíle, a jak já nastoupila do atletiky, tak jsem si řekla, že můj cíl je nějak přepsat historii, závodit tak, aby si na mě ještě po mé kariéře někdo vzpomněl. Moc se toho za těch téměř 9 let nezměnilo, jen dodám, že chci dělat to, co mě naplňuje, kde jsem šťastná a nyní je to atletika. A taky už zdraví neberu jako samozřejmost, člověk se musí o sebe starat a to “běhání” není jen o tom samotném atletickém tréninku, jak já si myslela, je to o celém životním stylu.
Hejnová, Cahová, Hrubá a také vy. To jsou pouhá čtyři jména českých dorosteneckých mistryň světa. Byl někdo z vašich předchůdkyň i vaším vzorem?
Vzor nemám a ani jsem ho neměla. Můžu říct, že jsem tuto otázku nikdy neměla v lásce, protože každý člověk je jiný, každý má jiné nastaveni těla a psychiku, každý je schopný dosáhnout něčeho jiného, a tak nemůžu být stejná jako jiní. Proto chci být to nejlepší, co ze mě půjde vymáčknout a toto mě taky motivuje. Občas si řeknu, že tamta má lepší krok a zkusím to napodobit, nebo že ten klučina to má dobře srovnané v hlavě, a že takovou práci respektuji a také chci na tom zapracovat. Občas si i řeknu, že se snad tak chovat nebudu a nebo, že bych to pojala úplně jinak. Snažím se učit od ostatních jak z chyb, tak z úspěchů. A také dobrých věcí, ale nedívám se na jejich tituly či jména.
K vaší vizáži už nějaký čas patří dredy. Proč jste se rozhodla pro tento účes? A je to pro sport třeba i pohodlnější?
Dredy mám přes 2 roky a rozhodla jsem se pro ně jen proto, že se mi líbily. A nyní můžu říct, že lépe jsem udělat nemohla. Po tréninku, kdy má člověk zpocenou hlavu, tak na dredech to není poznat. Taky z nich neklouže gumička a tak mi culík vydrží bez utahování celý den. Když nestíhám, můžu odložit mytí hlavy o nějaký ten den. Ráno vstanu a nemusím vymýšlet, co s tím udělám, a taky si nemusím česat vlasy. Je to i moje poznávací znamení a taky bych tím i chtěla říct, že člověk s dredy nemusí hned hulit a mít tímto směrem divoký život. Miluju je, i když schnou dlouho.
Doporučila byste tedy váš účes i ostatním?
Za sebe bych řekla, že jsem si musela trošku protrpět první týdny, kdy si na ně pokožka zvykala, a tak vždy po tréninku mě svědila hlava, než jsem si sundala gumičku. Po necelém měsíci to přešlo a teď jsou pro mě výhodné – culík nepadá, drží tvar a taky když fouká a jsou rozpuštěné, tak jsou těžší, takže nelítají tak moc do obličeje jako rozpuštěné vlasy.
Čemu se vedle sportu věnujete? Předpokládám, že ještě studujete…
Ano, studuji střední školu – architekturu a pozemní stavitelství. Teď jsem ve 3. ročníku, ale momentálně vůbec netuším, jaký obor by byl pro mě ten pravý. Šla bych i úplně mimo ten stávající, který mám na střední škole. Pořád doufám, že někde uvidím ten, kterým si budu stoprocentně jistá.
A co váš volný čas?
Pokud je dohromady škola a atletika, tak volného času vzhledem k výkresům moc není. Avšak pokud už čas je, tak ráda cestuju, v tom mi i pomáhá atletika. Taky miluju dobré jídlo a úplně nejlepší je, když se tyto záliby spojí a užívám si je i s přítelem.
Autor: LJ