Běžně se ptáme olympioniků, mistrů světa, elitních českých a slovenských sportovců. Jsou však i tací, kteří mohou být pro ostatní neméně velkou inspirací. Svůj příběh v rozhovoru pro ATT Sport Zone vyprávěl Jan Václavek. Pokud vám jeho jméno nic neříká, tak vězte, že svou sportovní kariéru před pár týdny ukončil v pouhých 22 letech, přitom za sebou měl extraligovou sezonu, ve které zapsal své zápasové maximum.

Za Zlín jste v nejvyšší české soutěži odehrál v uplynulé sezoně 24 zápasů. To bylo doposud nejvíce ze všech sezon a přesto jste pak kariéru nečekaně ukončil. Jak to?

Dostal jsem se totiž do situace, ve které se mi dlouhodobě nevracelo nazpět to, co jsem hokeji dával. Neviděl jsem budoucnost, kterou jsem si představoval i přes to, že minulou sezónu jsem hrál extraligu. Bral jsem to jako skvělou možnost jak ukončit kariéru. Ale hrát extraligu pro mě nikdy nebyla cílová meta.

Hrál jste i v mládežnických reprezentacích a rovněž stabilně druhou nejvyšší ligu. I přes to všechno jste skončil. Jak dlouho jste tento krok promýšlel?

Dá se říct, že krátce po začátku letošní sezóny. Vývoj nebyl podle mých představ, a hlavně zjištění, že v mé situaci nebyl vůbec žádný rozdíl v tom, že jsem rok předtím hrál v první lize, mi napomohl pomohl k tomuto rozhodnutí.

Určitě vás někdo z okolí přemlouval, ať to ještě zvážíte, že?

Ano, hodně kamarádů bylo překvapených a ptali se mě, jestli to nechci ještě zkusit, že jsem mladý. Ale k tomuto rozhodnutí jsem nechtěl dojít třeba v šestadvaceti. Mám teď roky, které si chci užít, a ne je přežít od měsíce k měsíci. Na druhou stranu mě všichni podpořili, ať už skrze to, že věděli, jakou cestou jsem si prošel, anebo jakou zažili oni sami.

Nevím, jestli jste měl ještě smlouvu se Zlínem, ale pokud ne, nepřišla možnost kontrakt prodloužit, nebo nebyly nabídky odjinud?

Ve Zlíně jsem měl ještě roční opci, ale ta mi nebyla prodloužena. Sám jsem s prodloužením nepočítal a hlavně jsem si to ani nepřál, protože jsem byl již rozhodnutý. Minulou sezónu jsem se snažil si to jen užít, odprostit se od věcí, které mi v hokeji nedělaly radost. A tím pádem jsem ani ostatní nabídky neřešil.

Ne každý sportovec se dokáže během kariéry zabezpečit na zbytek života a třeba kolem 35 let musí řešit to, že si musí najít práci a zvyknout si na nový režim, což není určitě jednoduché. Chtěl jste se tomu vyhnout?

Dá se říct, že trošku ano. Mohu říci, že pro hokej jsem udělal absolutně vše, co bylo v mých silách a možnostech. To samozřejmě jen proto, jakou vášeň jsem pro hokej měl. Opravdu jsem tím žil. A proto jsem od hokeje očekával to stejné. Jenom maximum, nic míň. A s věkem jsem začínal poznávat, že život není jen o hokeji. Může to být jeho krásná část, ale neviděl jsem se v pozici, kdy bych měl hokejem vydělávat tak, že bych šel z měsíce na měsíc. A na sklonku kariéry si možná přišel na hezčí peníze. Samozřejmě to, jestli by to tak bylo, už nezjistím, ale už jsem ani nebyl ochotný po minulých sezónách tohle zjišťovat. A to, jestli mi to vyjde touhle cestou, na kterou jsem se vydal, samozřejmě teprve zjistím. Ale teď je to ta cesta, do které chci vynaložit veškeré úsilí.

Nebojíte se, že budete někdy litovat, že jste tu kariéru ukončil tak brzy?

Nebojím, protože vím, že nebudu. Udělal jsem opravdu vše, co jsem mohl a uměl. Kdyby ne, sám bych si to do konce života vyčítal. Celkově od života mám určitá očekávání, a to jsem si v posledních letech s hokejem neplnil. Poslední sezónu jsem si moc užil, jsem rád, že jsem dostal takovou příležitost. Vždycky budu mít hokej moc rád, ale živit se již pokusím někde jinde a až si půjdu zase zahrát, tak se na to budu jen těšit. O tom by taky hokej měl být.

Co bylo z toho sportovního života to nejhezčí? A na co naopak budete chtít třeba raději zapomenout?

Začnu tím, že nechci zapomenout vůbec na nic. Ať už na ty zlé chvíle, tak hlavně na ty hezké. Všechno, čím jsem si prošel, mě dovedlo k tomu, kde jsem dnes. Hodně mi to otevřelo oči. Nádherné roky jsem prožil v mládežnických kategoriích, kdy hokej byla čistá radost, já se díky němu vyvíjel jednak jako sportovec, tak i jako člověk. Viděl jsem, kde se moje úsilí promítalo v podobě rostoucí výkonnosti. Ale sezóna, na kterou vzpomínám nejradši, je po boku Jirky Karafiáta a Petra Mika. Byla to moje nejvydařenější sezóna. Jako underage jsem vedle těchto starších kluků dostal příležitost. A troufnu si říct, že spoustě trenérům soupeře jsme dělali vrásky na čele, hodně nám to tam padalo a zažili jsme spoustu legrace i krásných vítězství.

A nemohu se nezeptat na to, co bude dál. Už máte jasno?

Třeba cestování je krásná představa, ale na to si právě musím vydělat. Avšak rozhodně to mám v plánu. Teď se chci věnovat realitám, už delší dobu k tomu mám nějaký vztah. Přijde mi to jako smysluplná práce, která mě zatím moc baví. A určitě chci začít trávit více času s rodinou.


Autor: LJ