Jedna z nejlepších českých biatlonistek současnosti Eva Puskarčíková ráda vzpomíná na své dvě olympiády. Proč? V tom horším případě se totiž kvůli aktuální situaci už na žádnou nepodívá. Přitom její začátky nebyly prý nejúspěšnější, v dětství ji dokonce předbíhala soupeřka se sádrou na ruce. V rozhovoru pro ATT Sport Zone mimo jiné zavzpomínala na britský výzkum, který ji pasoval na nejatraktivnější biatlonistku světa. Přesto za to od lidí vyslyšela i nepříjemné nadávky…
Byl pro vás biatlon hned v dětství volbou číslo jedna?
Začátky mého sportování nebyly nějak valné. Asi v 5 letech jsem vyrazila na trénink sjezdového lyžování. Co také jiného, než zimní sport, bydlela jsem v Harrachově, byl však jen jeden. Byla mi zima, to za prvé, a za druhé mi nedělalo dobře snažit se jet z kopce co nejrychleji, prostě jsem se bála. Pak se však můj nejlepší kamarád Pepa přihlásil do klubu běžeckého lyžování, tak jsem šla za ním. No, mé první závody v přespolním běhu v letní přípravě bych okomentovala asi tak, jak by řekl Cimrman: „Byly úspěšné, to nemohu říct.“ Předběhlo mě i děvče se sádrou na ruce a já byla poslední, slzu v cíli však zamáčkla kobliha, kterou jsme všichni dostali a tak jsem další víkend vyrazila na závody znovu. No, a takto to šlo asi tak další rok dva, a pak jsem začala sbírat první medaile. Na běžkách v zimě jsem však na lepší výsledky musela pár let počkat. Pak jsem pokračovala na sportovní gymnázium do Jablonce nad Nisou, a tam jsem se již začala naplno věnovat biatlonu.
Biatlon i běžecké lyžování, to jsou časově i jinak velice náročné sporty. Jak jste to v mládí a dětství dokázala skloubit se školou a dalšími aktivitami?
Správně, biatlon, respektive běžecké lyžování, to jsou náročné sporty. Ono záleží také na tom, jak moc vážně to člověk bere. 3x týdně jít na trénink, protože mě to baví a o víkendu závod, to člověk ten čas na kamarády ještě tak nějak má, v pozdějším věku už je to ale více o kompromisech a troše vůle. Měla jsem samozřejmě i slabší období – puberta, střední škola, kdy jsem pofňukávala, že bych radši s ostatními ven než na trénink, ale nějakým způsobem jsem to překonala a tak jsem teď tady.
Postupem času jste byla asi ráda, že jste tolik tréninku a úsilí věnovala biatlonu, když jste se díky němu podívala mimo jiné i na dvě olympiády. A s ohledem na dnešní dobu nikdo moc netuší, jak to bude s olympiádami do budoucna. Vážíte si o to více, že jste je zažila v normálním duchu?
Ano, to je přesně to, co si poslední půlrok říkám, že jsem vlastně dítě štěstěny, že mě tyto peripetie potkaly až na sklonku mé profesionální sportovní kariéry, protože je opravdu náročné tvrdě trénovat s tím, že vlastně vůbec nevím, zda budu moci jet na závody. Jsem ráda za ty dvě olympiády, kde jsem mohla být, a budu s ostatními sportovci doufat, že ta co má být příští rok, také proběhne. A je pravda, že díky biatlonu jsem se podívala i na místa, kam bych jinak asi v životě nejela. Sice z těch destinací vídáme jen stadion, tratě a okolí ubytování, že toho člověk zas tolik nevidí, protože jednoduše nemá čas a jen trénuje, ale i tak mám krásné zážitky. Hlavně díky těm lidem, kteří mě na této cestě doprovázeli.
Na co z těch olympiád nejraději vzpomínáte?
Na tu srandu, za ty roky si v té své sportovní bublině vybudujete spousty vztahů. Lepších i horších, tak jako v každé skupině lidí. Věřím ale, že některé z nich, až skončím, nebo se po nějaké době potkáme, budou na celý život. Spolu s těmito lidmi jsme zažili kopec legrace, strasti i podporu a jsem za to vděčná.
Vy jste už zmiňovala, že jste s biatlonem ujela kus světa, ale většinou jste ho tedy poznala jen pod sněhovou pokrývkou. Kde se vám líbilo nejvíce?
Je pravda, že na většině míst jsme v zimě v průběhu závodů, ale hlavní příprava probíhá v létě, kdy jezdíme na soustředění. Moc se mi líbilo v Rakousku, a Itálii, v Alpách asi všeobecně. Loňský rok jsme také zavítali do Norska, kde jsem nikdy předtím krom Osla na Holmenkollenu v průběhu zimy nebyla, a musím říct, že jsem tam byla nadšená. Tak obrovská a rozmanitá země to je. Můj sen je vzít si karavan a jednou ho procestovat.
Z vašich příspěvků na sociálních sítích je ale i vidět, že se ráda ohřejete u moře. Dokážete říci, jestli trávíte raději čas někde v zimě?
To je správná otázka. Vždy v průběhu sezóny už říkám, jak se těším na duben, jediný měsíc kdy máme volnou ruku a krom dohánění restů do školy si můžeme odskočit se někam ohřát a hlavně, nehnout ani brvou. Ale poslední roky zjišťuji, že ležet u moře dobrý, ale tak týden max a pak spíš cestovat, či tůra do hor. Tím ale nechci tvrdit, že když už k tomu moři jedu, nejsem schopná týden ležet na lehátku a lenošit. To samozřejmě ano (směje se).
Co ráda děláte ve volném čase?
Moc ráda trávím čas s přáteli a rodinou, ale to má tak asi každý. Krom toho jsem moc ráda v přírodě, kempování mi není cizí a přítomnost zvířat také vítám. Někdy si prostě jen ráda čtu, nebo zkouším nové věci. Jednou si umanu, že chci začít víc plést, jindy háčkovat, péct, či se naučit norsky, ale u té poslední věci to byl asi jen čtrnáctidenní záchvat.
Teď nezažíváme moc příjemnou dobu. Jak se u vás promítla pandemie koronaviru, vynucená volna a mnoho omezení?
No, tak koronavirová doba je dost na prd, co si budeme, snažila jsem se z toho vytěžit maximum. Ono, když je člověk vyloženě nucen být doma, ono pak postupem času dojde i na ty práce, které donekonečna odkládal, a tak se najednou stane, že jsou konečně omytá ta okna, nebo přebraná věčně plná skříň, a když je nejhůř, tak i dopsaný tréninkový deník.
A na závěr ještě taková otázka veselejšího charakteru. Asi před rokem vyšel v Británii výzkum, ze kterého jste vzešla jako nejatraktivnější biatlonistka světa. Zaznamenala jste to?
Toto je věc, u které jsem doufala, že již upadla v zapomnění (směje se). Omyl. Já jsem se zasmála a užila si zprávy jak gratulací, tak hejtů, a opět se mi dostalo ponaučení, že člověk může být terčem nadávek i když vlastně nic neudělal, nikdy se všem nezavděčí a je lepší žádné komentáře nečíst.
Autor: LJ